Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

19. Návrat a soutěž Prdka roku

(o měsíc později)

Dny se bez Louise vlekly a navíc Styles se choval čím, dál tím více divně. Jedinou výhodou bylo, že od onoho rozhovoru se mi vyhýbal. Nový šéf se zapracoval velmi rychle a firma pod jeho vedením neutrpěla žádné újmy na příjmech či pověsti. Hned druhý týden svého nástupu mi Liam nabídl tykání, prý nemá potřebu si hrát na nepřístupného a šéfa mi nebude dělat věčně. Svého farmářského stylu se ale nezbavil a střídal jednu flanelovou košili za druhou.

Práce bylo pořád dost a dost, jelikož jsem stále zastávala jak místo asistentky, tak i personalistky a občas mi to dost lezlo na nervy.

Zrovna jsem procházela nově došlé životopisy, když mi zazvonil telefon, volala recepce: „Kate, máš tu návštěvu,“

„Jo, dobře tak ji pošlete nahoru,“řekla jsem a rychle se snažila uklidit eifelovku vytvořenou z papíru na stole. Ozvalo se zaťukání a dovnitř vešla dívka s dlouhými černými vlasy, na sobě měla červené tričko s nápisem Bow a otřepané džíny.

„Lucy?“ vykvikla jsem a nevěřícně zírala na přibližující se osobu.

„Čágo Kate, pane jo, ty si teda žiješ,“ zašklebila se a vrhla se mě zběsile objímat.

„Co tady děláš, proč nedáš vědět, že přijedeš, kde si se vůbec toulala, neviděla jsem tě minimálně rok.“ Začala jsem ji vyčítat, že se dlouho neozvala a snažila se tvářit dotčeně, ale prostě jsem to nemohla vydržet, na tvář se mi dral široký úsměv a chtělo se mi křičet.

„Co bych tu dělala, vracím se k rodné hroudě,“ mrkla na mě. Skvělé na Lucy bylo, že bylo kromě svého výstředního vkusu a krásných dlouhých vlasů úplně normální holka. Nikdy si na nic nehrála a nikdy se nezajímala o to, jak na ostatní působí.

Byla to má nejlepší kamarádka už od základní školy, vídaly jsme se hrozně často, do té doby než se loni rozhodla „provětrat faldy“ jak tomu říkala a vyrazila procestovat Španělsko, jen s batohem a bandou trampíků. Španělské sluníčko jí prospělo, její olivová pleť chytila ten správně exotický bronzový nádech, takže vypadala jako pravá jižanská kráska.

„Koukám, že máš lepší místo, doufám, že i lepší plat,“ smála se Lucy, prohlížela si mou kancelář a neodpustila si otáčet se v mé měkké židli.

„Co je to tady za srocení davů,“ vykoukl Liam z vedlejších dveří „a hele, že bych měl novou asistentku?“ V očích mu hráli pobavené jiskřičky a se zájmem si Lucy prohlížel.

„Liame, promiň za ten hluk, ale ráda bych ti představila svou kamarádku Lucy,“ než jsem to stihla doříct, Lucy už kráčela k Liamovi.

„Ahoj,“ podala mu ruku, kterou Liam lehce stiskl a nepřestával Lucy hypnotizovat. Za chvíli se ti dva už bavili jak staří známí, Lucy se smála Liamovým vtipům a on byl naprosto konsternován její bezprostředností.

I bez nadpřirozených schopností jsem dokázala identifikovat jiskření mezi nimi. Než jsem se vzpamatovala, zmizeli mi oba dva z očí, prý na oběd. V duchu jsem se musela smát, ti dva se k sobě vážně hodí. Hned za okamžik mě ale píchlo u srdce, protože jsem si vzpomněla na Louise, kterého další 2 měsíce neuvidím. Jala jsem se raději uklidit obě kanceláře a vyřídit pochůzky po obchodním oddělení. Lucy mi ještě odpoledne stihla zavolat, že se staví zítra a sdělit mi jaký je Liam úžasný.

Doma mě čekala rozečtená kniha a oblíbené francouzské písně. Zrovna jsem si pobrukovala Derniere danse, když se ozvalo zaťukání na dveře. Vyskočila jsem z postele a běžela ke dveřím, napadlo mne, že se možná Lucy utrhla a stihla za mnou zaskočit.

„No, že ti to ale trvalo…“ stihla jsem vyslovit při otevírání dveří, ale načatou větu jsem nedokončila, protože ten, kdo stál na prahu, mi dokonale vyrazil dech.

„Copak, že bych ti tak chyběl?“ usmál se Harry a už se rval do útrob bytu. Konsternovaně jsem zírala na ten výjev přede mnou, Styles, v mém bytě a dokonce to vypadalo, že u sebe ani nemá zbraň.

Přemýšlela jsem, co za zbraň použiji já, když bude moc otravný, první mě napadla kabelka (klasicky), jako další přišel na řadu kuchyňský nůž a nakonec pepřový sprej. Dumala jsem nad tím, kde jsem ho sakra viděla naposledy.

Pak mě ale napadlo, že bych radši měla kontrolovat Stylesův pohyb po mém bytě. Všimla jsem si, že si vše pečlivě prohlíží: „Copak? Přemýšlíš, co bys mohl ukrást?“ zašklebila jsem se. Nedokázala jsem si představit Harryho, jak odtud utíká s čímkoliv od měděné lampy až po mého velkého plyšáka ve tvaru krávy (jo toho určitě potřebuje).

Nadávala jsem si v duchu, že přemýšlím nad takovýma kravinama a přitom mám v bytě nalezlý zadek svého úhlavního nepřítele. S tou myšlenkou zabloudil můj pohled na onu část Harryho kalhot. Sakra, nikdy jsem si neuvědomila, že ten kluk má vážně pěkný zadek, a že já si na zadky potrpím. Z přemýšlení nad tím kolik bodů by jeho zadek obdržel v mé soukromé soutěži Prdka roku, kde právě vítězil Louis, mě vytrhla Harryho odpověď.

„To bych si fakt pomohl, i když tahle kráva je vážně roztomilá.“

„Tak na tu nesáhneš Stylesi,“ varovala jsem ho pevným tónem.

:) Pac a pusu Kexisek