Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

40. Dostanu, co chci

Byla jsem ráda, že mám ještě jeden den na to, se vzpamatovat z báječné dovolené a připravit se na nástup do práce. Přesně jsem věděla, co potřebuji, zapálila jsem svíčky, které navodily tu správnou podzimní atmosféru, a to díky vůni skořice a jablka. Zároveň jsem pustila jedno ze svých oblíbených CD a se sklenkou karamelového likéru se uvelebila na gauči. Pohled mi sklouzl ke knize, kterou jsem neměla čas dočíst, a která se jen tak (zaprášená) povalovala na parapetu. Usmála jsem se a opět se zvedla z gauče, než jsem však stihla knihu vzít, ozval se zvonek.

To ne, pomyslela jsem si, opravdu jsem neměla náladu na návštěvy. Na chvíli se ve mně usídlil pocit, že by bylo možná lepší neotvírat a dělat, že nejsem doma, ale zvenku je určitě vidět, že se u mě svítí. Otráveně jsem vyfoukla vzduch z plic a otevřela dveře…

Na zápraží stál Harry v celé své (podle něj) dokonalosti, opíral se o zárubeň a ruce měl založeny na prsou. Rychle jsem zamrkala a doufala, že se mi to jen zdá, prvotní šok vystřídal tik a já rychle práskla dveřmi.

Nebo jsem se o to aspoň snažila, ale on pohotově strčil nohu do dveří, takže má snaha vyšla vniveč. Než jsem se z toho vzpamatovala, Harry už pochodoval po obýváku a mně nezbylo nic jiného než jít za ním.

„Co potřebuješ?“ štěkla jsem a sledovala každý jeho pohyb.

„Pěkné přivítání,“ ušklíbl se a skenoval mě od hlavy až k patě, „můžeš mi říct, proč mě ignoruješ, já ti psal i volal.“

„Myslela jsem, že to tak bude pro oba lepší, ty tvoje sms nebyly moc přátelské a já na ně neměla náladu.“ V obranném gestu jsem si založila ruce. Harrrymu blýsklo v očích, když koukal někam na můj krk.

„Koukám, že si tě už i označkoval, ale prsten ti nedal co?“

„Prosím tě, co to zase blábolíš. Ruka mi vystřelila k řetízku s přívěskem.

„Ukaž,“ prskl Harry, rychle se přiblížil a chytil mě za zápěstí levé ruky tak silně, až jsem sykla bolestí. „Ty ses úplně zbláznil, pusť mě, slyšíš.“

„Já? Ne. Viděl jsem tě včera v tom svatebním salonu, hošánek na to jde pěkně rychle, se mi zdá, tak rychle, že ani nemá čas koupit prsten.“ I přes absurditu (a nebezpečnost) celé situace jsem se musela rozesmát.

„Ale já si ho neberu, to Liam požádal Lucy o ruku.“ Zdálo se, že tohle vysvětlení ho malinko uklidnilo, ale i přesto odmítal pustit mou ruku. Zápěstí mě začínalo pekelně bolet, to od toho, jak jsem se mu snažila vykroutit.

„Harry pusť mě, není to dvakrát příjemný,“ žadonila jsem a koukla mu do očí, ve kterých se zračilo zvláštní odhodlání.

„Říkal jsem ti, že přede mnou neutečeš Kate.“ Z jeho tónu hlasu i pohledu mě mrazilo.

„No, tak, najdi si někoho jiného, koho budeš otravovat a už mě sakra pusť, nemůžeš mít vždycky to, co bys chtěl.“ Snažila jsem se o pevný hlas, ale cítila jsem, jak můj strach z něj narůstá a má snaha se mu vytrhnout byla stále neúspěšná.

Harry se ušklíbl a jedním rychlým pohybem mi podrazil nohy a shodil mě na huňatý koberec uprostřed místnosti.

„Já vždycky dostanu, to co chci,“ zašeptal mi do ucha hned poté, co si na mě obkročmo sedl a moje ruce držel přišpendleny k zemi.  Z plic mi pomalu začal ubývat kyslík, to bylo tím, jak jsem nervózně rychle dýchala. Z očí se mi začaly koulet slzy i přes to, že jsem se tomu bránila. Ze všech svých sil jsem se ho snažila se sebe skopnout nebo se nějak vykroutit, ale ani jedno z toho se nedařilo…

Tak a máme tu další část, dámy musím říct, že jsem se u ní pěkně zapotila a psala ji asi na třikrát, a to i přesto, že v hlavě se mi rýsovala už nějakou dobu. I tak mám ale pocit, že to prostě není ono, ale možná je to jen autorský blok, takže to nechám na vás. Moc díky všem čtenářům, hvězdičkářům a komentujícím. Pac a pusu Kexisek