Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

31. S tím kufrem nikam nejedu

Zběsile jsem poletovala po bytě a snažila se shromáždit všechny věci, které bych na takové dovolené ve Španělsku mohla potřebovat. To je taky nápad, říci mi o tom den před odjezdem. Na posteli se kupila hromada věcí, které jsem samozřejmě nutně potřebovala a do toho zvonek. Měla jsem co dělat, abych nezačala hystericky ječet. Ve dveřích stála Lucy s dvěma kufry.

„Je, díky jsi moje záchrana, člověk by řekl, že bych měla mít doma aspoň jedno vhodné zavazadlo,“ smála jsem se, ale záhy mi zamrzl úsměv na tváři.

Přebrala jsem od ní plastový kufr se Sylvestrem (tím kresleným kocourem)

„Takhle budeme vypadat jak výjezd z mateřské školky,“ odfrknu si při pohledu na druhý kufr, tentokráte žlutý s Tweetym.

„No, ale takhle to ladí,“ mávala rukama před kufry, jako když předvádí nějaký nový přípravek např. na mytí podlah, „a navíc ty máš, co říkat s tím povlečením s Mickeym mousem. Copak na něj asi říkal Louis?  A nesnaž se mi tvrdit, že nic nebylo, neviděli jste se 3 měsíce a po tom, co tady připravil, by na něj skočila i frigidka.“

„Ježiš, to je mi zase konverzace, takhle na chodbě,“ chytila jsem se za hlavu a radši ji vtáhla do obýváku.

„No? Tak dozvím se nějaké pikanterie nebo ne?“ dupala nožkou nasupeně Lucy.

„Možná jo, možná ne, uvidím, jak hodně šikovná budeš při balení mých krámů,“ ušklíbla jsem se a vedla ji do ložnice. Lucy při pohledu na hromadu monstrózních rozměrů jen hvízdla, ale ihned se společně se mnou pustila do práce. Společnými silami to jsme zvládly pěkně vytřídit, co potřebuju nutně, bez čeho se obejdu a co s sebou rozhodně tahat nemusím. V tom je ona expert. Narvaly to pěkně do kufru, který se nám podařilo i zavřít, ale až po té, co si na něj Lucy sedla. Znavené jsme byly řádně a zbýval nám ještě nějaký ten čas tak jsme si sedly k ledovému čaji (sakra Kate, začni kupovat něco jiného, už jsi s tím trapná).

„Tak a já chci ty peprné detaily,“ houkne Lucy, udělá si pohodlí a nahodí takový ten výraz sakra_honem_to_chci_slyšet, který v jejím podání vypadá dost komicky, protože u toho vykulí oči a sosá čaj brčkem.

„No, já taky žádné peprné detaily o tobě a Liamovy nevím,“ ušklíbnu se. „Ale kdybys chtěla, tak ti to řeknu… náhodou už víš, že nemá rád jedlý kalhotky,“

„To, jako vážně, vážně to chceš znova vytahovat,“ směju se a tentokrát nic nepoprskám.

„On má totiž nejradši, když nemám žádný kalhotky.“ Ano nepoprskám, protože mi pro změnu vyjde čaj nosem. „No táák, prosím prosím,“ škemrá Lucy.

„Fajn, je potetovanej,“ řeknu a otírám stůl.

„Hmm, to zní zajímavě a sexy,“ přimhouří oči a zdá se, že si to představuje.

„Každopádně, si to budeš moct prohlédnout sama.“

„Jo? Půjčíš mi ho?“ mrkne a zavlní se.

„Ne, ale tak se v tom Španělsku snad budeme koupat a ve svetru to asi nebude, že jo,“ poklepu si na čelo, ale to už si Lucy pluje v tom svém vesmíru představ. Mávnu nad ní rukou a jdu raději pro kufry, protože už slyším hlasy za dveřmi, otevřu ještě dřív, než stihnou návštěvníci zazvonit.

„Ahoj,“ pronesou stereo a mají oba více než potutelné výrazy.

„Ahoj,“ odvětím a šoupu kufry směrem k nim, Louis je přehlédne jak velkou vodu a nemá nic lepšího na práci než se na mě vrhnout. Přijde mi to vůči Liamovi a Lucy trapné, ale oni se tváří jako, že nic. Poté co dostrkáme kufry do dvou taxiků se společně vydáme na cestu na letiště. Kluci se ještě chvíli vzpírají, že prý s takovými kufry nikam nejedou, ale když se mile usmějeme, tak jde všechno.

Je to už tak dávno, co jsem letěla letadlem, že si to skoro ani nepamatuju. Odbavení naštěstí probíhá rychle a v letadle sedíme za necelou hodinu. A že je to sezení příjemné. Kluci se plácli přes kapsu a zaplatili první třídu, připadám si jako nějaká celebrita, když nám po startu letuška nabídne láhev šampaňského.

Za chvíli bych ji ale nejradši z toho letadla vyhodila (bez padáku samozřejmě), jak nápadně po Louisovi pokukovala a strkala mu před nos svoje přednosti, se kterými já se rovnat opravdu nemohla. Jediným zadostiučiněním pro mě bylo to, že Louis si toho vůbec nevšímal, držel mě za ruku a letušce věnoval pouze zdvořilé úsměvy. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle všechno děje.

Tak další kapitola:) Moc se omlouvám všem, kteří zaregistrují chaotické změny časů (minulý a přítomný) je to velký problém mého psaní a snažím se s tím něco dělat, ale jde to ztuha:) Takže se omlouvám a doufám, že vám to moc nevadí. Moc děkuji za všechny přečtení, hvězdy  i komentáře. Netušila jsem jak se povídka ujme a už teď se děsím toho až skončí.  PS: kdo by chtěl věnování k této kapitole, nechť napíše do komentářů:) Pac a pusu Kexisek