My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

The end of Yotunheim

Nechápala to. Netušila, jak tak klidně může kráčet vedle ní a tvářit se jako by se nic nedělo a přitom oba dva dobře věděli, že kráčejí na smrt. V Yotunheimu na ně zcela určitě čekala nějaká důmyslná past, něco strašlivého a pekelného. Měli sebou jenom málo početný doprovod složený z pár Lokiho nejvěrnějších posluhovačů a několika Valkýr. A ona ani moc bojovat nechtěla. Od doby, co v sobě nosila dvojčata, její mysl zaměstnávala pouze myšlenka na jejich bezpečí.

Podívala se mu do tváře. Loki se trochu pousmál a zamrkal. Připadalo jí to docela nevhodné, vzhledem k situaci a tak se chytla jeho ruky. Pevně ji stiskl a vyslal k ní významný pohled, ale moc ji tím neuklidnil.

Když zůstali stát před obřími vraty, vedoucími do země věčného ledu a šera, zamrazilo ji. Šíleně tam mrzlo, takže všichno kolem klepali zubama, kromě Lokiho, kterému to samozřejmě vůbec nevadilo, vzhledem k jeho původu.

Ozvalo se příšerné zakvílení a vrata se otevřela. Váhavě vstoupila dovnitř a ihned znepokojeně zaznamenala množství ledových obrů kolem sebe. Vůbec netušila, že jich je tolik. 

Všichni se koukali jedním směrem, tak otočila hlavu a její pozornost upoutal obří katafalk vytesaný z ledu, na kterém leželo nehybné tělo Laufeye. Na moment zůstala překvapená, protože počítala s tím, že to všechno je jenom lest, aby je sem vylákali, ale možná že měli v plánu ještě něco jiného.

Zprudka se nadechla, aby potlačila náhlou nevolnost. V duchu přemýšlela, jak je možné, že někdo tak obrovský, studený, ošklivý a vráskavý mohl zplodit tak přitažlivého chlapa, jako je Loki. A možná to bylo zásluhou jeho lidské matky... Sigyn se ztratila ve svých vlastních úvahách a na chvíli vypla pozornost, takže nevnímala pohřební slavnost, která probíhala kolem ní. Netušila, jak dlouho to trvalo, ale najednou postřehla neklid, který vyzařoval z Lokiho.

Navenek vypadal stále klidně, ale jeho obličej připomínal nehybnou masku bez emocí, pod kterou právě probíhala prudká bouře. Znala ho až příliš dobře. 

Zaměřila svou pozornost na obra, který stál před nimi. Byl mladý, měl výraznou modrou kůži a černé oči, plné hněvu. Spílal něco Lokimu v řeči, které vůbec nerozuměla, ale chápala podstatu situace. Tento mladík se nejspíš chystal převzít vládu v Yotunheimu a Loki mu stál v cestě. Anebo to bylo úplně jinak, každopádně všichni obři kolem měli najednou v ruce dlouhé, ostré zbraně se spoustou zubů, které vypadaly opravdu nebezpečně.

"Já jsem Loki Laufeyson a je to moje právo prvorozeného," pronesl Loki temným hlasem. "Já jsem pánem Yotunheimu."

"Máš akorát tak právo zemřít," namítl obr a zvedl ruku. Ostatní obři ho napodobili a kolem malé skupinky z Asgardu se sevřel kruh, který se nebezpečně zmenšoval.

Loki se nadechl. "Helvetes ild, brenne mine fiender," zašeptal a kolem se rozpoutalo peklo. Fialové, modré a rudé plameny požíraly všechno a všechny kolem, ledoví obři sténali bolestí a jejich studená modrá těla se pomalu rozpouštěla. Obří zdi z kamenného ledu pouštěly slzy, které stékaly na popraskanou zem, kde se postupně vytvářela zelená jezírka.

Jediné, čeho se pekelné plameny nedotkly, byli obyvatelé Asgardu, stojící pevně tělo na tělo uprostřed toho hořícího pekla. Oheň je doslova obcházel a vyhýbal se jim, ohnivé jazyky kroužily kolem a brutálně pálily celý Yotunheim, až z něj zbyly jenom dymící trosky.

"Loki," zašeptala vyděšeně Sigyn. "Ty jsi zničil celý Yotunheim."

"Musíš se na to podívat ze širší perspektivy, má drahá," odpověděl klidně a oprášil si popel z rukávu. "Tato země bude jako bájný pták Fénix, znova povstane z popela. Jestli naše dcera bude vládnout v Hellheimu, syn bude také potřebovat svůj prostor. A ten bude právě tady. Postavíme nový Yotunheim, který budu ovládat já. Spolu s Asgardem to budou nejmocnější země vesmíru."

Neměla sílu odporovat. Z toho dýmu se jí zvedal žaludek a potřebovala rychle vypadnout. Napadlo ji, že Loki bude znova chtít ovládnout svět a ona neměla energii s ním opět bojovat. Navíc Avengers se jako parta rozpadli a zbyl jenom Thor, který si usmyslel vzít ji trůn a to bylo jediné, co ho zajímalo. A to ji přivedlo k další úvaze - měla by zatraceně rychle vymyslet ty soutěžné úkoly, aby Lokiho a Thora nějak zaměstnala a vymyslela, co bude dál.

Naposledy se ohlédla na zbytky Yotunheimu a pocítila, jak se dítě v jejím břiše prudce pohlo. 

"Neboj, Narfi," řekla tiše a přiložila si ruku na břicho, "než vyrosteš, trosky zmizí a bude tady stát nový svět. Svět, který bude patřit tobě..."

-------------------

Sorry, tentokrát jenom kratší kapitola, jelikož času je málo a psaní mnoho... Ale já se polepším, slibuji!