My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

Beautiful Halls of Valhalla

Věděla, že je mrtvá, protože zde už jednou byla. Tehdy, když si přišla pro svého manžela, aby ho odvedla zpátky do světa živých. Netušila, že tak brzy poté se se vrátí znova - a tentokrát to bude ona, kdo se připojí k duším dávno mrtvých předků.

Pocítila vztek a zároveň lítost, protože neměla ani šanci pochovat své čerstvě narozené děti v náručí, Smrt si ji odvedla dřív, než se s nimi stihla alespoň rozloučit, což v ní vyvolávalo silné pocity neklidu a roztrpčení.

Bloudila roztržitě rozlehlými, nádhernými síněmi Valhally a koutkem oka zaznamenala, jak se po ní otáčí Odin. Díval se za ní a pozorně zkoumal, zda má sebou doprovod - možná čekal (nebo doufal?), že spolu s ní tam bude i Loki. Ale ten - naštěstí- nikde poblíž nebyl. Sigyn doufala, že Loki to všechno přežil a teď je zpátky v Asgardu, aby truchlil nad její smrtí a postaral se o jejich dvojčátka.

Sedla si kousek od vodopádu, ve kterém teklo tekuté zlato. Chvilku jen tak bloumala zrakem kolem dokola a potom si uvědomila, že by nejspíš měla vyhledat své rodiče. Vstala, aby je šla najít, ale oni byli rychlejší.

Když se otočila, už byli za ní o oba dva najednou ji objali.

"Má dcero," řekl něžně Iwaldi a uhladil ji neposlušný pramen vlasů kolem tváře. "Tati," vydechla unaveně, ale nedokázala se radovat z toho, že je se svými pravými rodiči, které tak velmi celý život postrádala.

"Něco tě trápí?" Zeptala se Freya a pozorně zkoumala dceřin neklidný obličej.

"Mám pocit, že jsem tady až příliš brzo. Jako bych něco nedokončila... Moje děti mě potřebují. Asgard mě potřebuje. Jestli zůstane Loki sám, je možné, že udělá něco strašného. A tím pošle Asgard do věčné záhuby."

"Když jsme se viděli naposledy," odpovědel pomalu Iwaldi, "řekl jsem ti, že se sejdeme, až nastane ten správný čas."

"Já vím," zatvářila se Sigyn udiveně, že jí něco takového připomíná.

"Ale tohle ještě není ta správná chvíle," dokončila tu myšlenku její matka a ukázala rukou kamsi nahoru.

Sigyn zvedla hlavu a uviděla zvláštní vír - vypadalo to jako malé tornádo, které se k nim rychle blížilo. Její rodiče se usmáli a pak se rozplynuli ve vzduchu. A ona pocítila, jak stoupá nahoru a kolem ní svištěly něčí slzy a krev, které ji ve vzácné harmonii unášely kamsi pryč.

Na okamih ztratila pojem o čase a světě, ale když zase otevřela oči, byla zpátky.

Nad sebou spatřila pozlacený strop své komnaty a kolem uslyšela vzrušené hlasy.

Hned poté ji přidusil její manžel, který se na ni bez okolků vrhl a brečel, bez ohledu na to, že ho všichni  přítomní vidí,  jak podléhá své slabosti. Zabořil hlavu do polštáře vedle ní, aby udusil vzlyky, ale ostatní - Daimon, Zenia, Válí a Einar své emoce nijak nekrotili a navzájem se překřikovali a občas se někdo z nich pokusil odsunout Lokiho bokem, ale ten byl pevný jako skála - ne nadarmo vážil 450 kg, nikdo z nich neměl sílu s ním bojovat.

"Proboha, vždyť mě udusíš," vydechla nakonec Sigyn a Loki se konečně trochu odtáhl.

"Jsi naživu," usmál se Daimon a mrkl na ni. Sice netušila, co tím chtěl naznačit, ale protože Loki byl tady vedle ní - živý a zdravý - usoudila, že s Daimonovou pomocí ten souboj s Drakem přežil.

"Vyhráli jsme?" Zeptala se slabým hlasem.

"Jak se to vezme," odpověděl Loki. "To budeme řešit až později. Ale teď... Naše děti mají hlad," ušklíbl se a na jeho pokyn přinesla Zenia dva malé, úhledné balíčky, zabalené v zeleno-zlatých peřinkách.