My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

Save my love

Lokiho kůň se pod ním divoce vzpínal, ale Bůh neplechy ho pevně držel. Snažil se udržet v sedle a krotit svou zlost a stoupající vražedný vztek. Měl být u ní, měl ji chránit, měl zabránit tomu, aby zemřela. Místo toho byl na tomhle otráveném místě plném jedu a to všechno jenom kvůli tomu, že ho jeho bratr vyzval na zcela zbytečný souboj. 

"Já jsem Král," zamumlal Loki, "a teď se ti pomstím, bratře... Za smrt mé milované ženy, za to, že mě chceš připravit i o vládu nad Asgardem, za všechny ty roky, co jsem musel trávit ve tvém stínu..."

Zvedl ruku, aby vyslal strašnou kletbu, kterou sám vynalezl, ale zastavil ho divoký, zuřivý řev nějaké mocné bytosti. Upřel zrak na tmavnoucí oblohu s rudou září a spatřil rozzuřeného Fafnira, jak kolem sebe prská jedovaté sliny a občas mu z papule vyšlehne ohnivý plamen, plný síry.

Rychle seskočil z koně a popadl svůj meč. Daimon sliboval, že Fafnira zkrotil - sice neřekl jak, ale Fafnir mu prý přísahal, že Lokiho ušetří. Ale to teď zcela evidentně neplatilo.

Drak kolem sebe šířil zkázu a smrt a jediným dechem zabil polovinu Valkýr. Ostatní - Thor, Sif, Bojová trojka a zbytek Lokiho družiny - se skryli v blízké jeskyni a začali plánovat, jak zkrotit Fafnira a přitom získat i jeho slzy. Samozřejmě, každá skupina sama pro sebe. 

Loki zatínal pěsti a cítil, jako ho ovládá bezmezná zuřivost. Vždycky si dokázal zachovat chladnou hlavu, ale ťed byl příliš rozrušený na to, aby přemýšlel rozumně. 

Chtěl zabíjet, chtěl se mstít a povraždit všechno živé kolem sebe.

Protože bez ní už jeho život neznamenal vůbec nic.

***

"Zenio!" Daimon musel zakřičet z plných plic, aby Zeniu přivedl zpátky do reality. Seděla strnule vedle mrtvé Sigyn a kvílela. Nedokázala to pochopit, nemohla tomu uvěřit. Její Bohyně, její nejlepší přítelkyně, její velitelka a nevlastní matka - teď ležela nehybně na pomačkaných peřinách a její obličej byl ztuhnutý a bledý. Oči měla zavřené a zpocené vlasy rozprostřené na bílém polštáří. 

"Vzpamatuj se!" Zatřásl s ní Daimon. "Musíš se postarat o děti!"

Zenia mlčky přikývla. V tu chvíli dorazil Válí a jediným pohledem vyhodnotil situaci.

"Jedeš za ním?" Zeptal se Daimona úsečně a ten jenom pokýval hlavou.

"Pospěš si, myslím, že Loki to už zjistil a nejspíš nad sebou ztratil sebekontrolu. To nedopadne dobře."

"Já vím," odsekl Daimon a zmizel. 

Válí si sedl ke své manželce a konejšivě ji vzal do náručí. Pohledem sjel po nehybné Sigyn a usoudil, že pro všechny bude lepší, když jí přikryje obličej.

V tu chvíli zakníkaly děti v kolébce. Na Zeniu to mělo přímo zázračný účinek.

"Musím sehnat kojnou," postavila se a utřela si slzy. "Postarej se, aby se k Sigyn nikdo nepřiblížil."

A Válí ji bez slova poslechl.

****

Daimon měl kouzelného hřebce, který se narodil přímo v pekle - měl uhlově černou barvu, velmi dlouhou a hustou hřívu, která mu sahala až na zem a krvavě rudé, svítivé oči. Jediný, kdo ho směl osedlat, byl vládce pekel, který teď uháněl nadlidskou rychlostí tam,  kde se právě Loki snažil o předem prohraný boj.

Thor, Sif a Bojová trojka pozorovali zbytečné Lokiho snažení s rozličnými pocity. Valkýry kolem nich nervózně pokřikovali, ale do boje zasáhnout nesměly. A tak s beznadějí pozorovaly, jak Loki pomalu slábne a klesá na kolena.

Fafnir se s ním pohrával jako s bezmocnou kořistí, občas ho spálil jedovatým plamenem, jindy ho kousl, nebo do něj zaťal své obří drápy. Jeho jed byl nesmírně silný a neexistoval na něj žádný protilék. 

Lokiho opouštěly síly a on s posledním záchvatem zuřivosti zakřičel: "Proklínám tě, Fafnire! Proklínám tě, Thore! Ať nikdy nenajdete klidu!" 

A pak zemřel.

Thor, stále schovaný uvnitř jeskyně, se zachvěl. Už znova viděl svého bratra umírat a tentokrát to bylo nejspíš definitivně. Nedokázal si představit, jaká mocná a kouzelná síla by jeho bratra vrátila zpátky do života.

Fafnir natáhl dlouhý krk a mocně zavyl. Konečně se dočkal pomsty, o které snil už stovky let. Začal se chraplavě smát, ale jeho smích se postupně měnil na pláč.

V tu chvíli vyrazil Thor z jeskyně a zachytil jeho vzácné slzy do malé nádobky, kterou měl pověšenou na krku. Když to Sif viděla, zavýskla a spolu se svými druhy začali tančit vítězný tanec, nedbaje na ohromené Valkýry, které stály kolem nich.

"Thor vyhrál druhý souboj. A jelikož je Loki mrtvý, máme tady vítěze," prohlásila chladně Sif, ale Valkýry nereagovaly. Dávaly si mezi sebou různá tajná znamení, protože ani jedna z nich se nechtěla vrátit jako poražená - buď vítězství, nebo smrt.

Ale Sif na něco takového čekala, proto ona i její přátelé zaujali bojový postoj. Už-už se schylovalo ke krvavé řeži, když vtom je přerušil unavený Thorův hlas.

"Je konec," vyhlásil. "Odvezeme Lokiho domů, abychom ho mohli důstojně pohřbít."

"Já se o to postarám," ozval se najednu Daimonův hlas odněkud zdáli.

Všichni otočili hlavy tím směrem. Jeho černý hřebec se vynořil jako duch zpoza velké skály a Daimon obratně seskočil ze sedla a rychlým pohledem sjel celou scénu před sebou.

Všiml si, že Thor má plnou nádobku a Loki nehybně leží vedle Fafnira, který seděl a prudce oddechoval. 

"Můžete jít napřed, Valkýry mi pomůžou s Lokim," řekl klidně a vzal Lokiho nehybné tělo do náruče.

Sif si zamyšleně kousala do rtu a snažila se zaplašit zvláštní, varovný pocit, který se v ní najednou ozval. Radši by zůstala a počkala, než Daimon naloží Lokiho mrtvolu na svého koně, ale Thor toho všeho už měl opravdu dost. Poslední, co chtěl vidět, byl jeho mrtvý bratr.

Vyskočil a ostatním dal znamení, aby ho následovali a oni ho bez odporu poslechli.

Daimon se za nimi pozorně díval a když byli dostatečně daleko, otočil hlavu k Fafnirovi.

"Ty jsi nedodržel slib, příteli," promluvil nebezpečně tichým hlasem, "takže ani já nemusím dodržet ten svůj. Mohl si najít vykoupení a stát se zase tím, kým jsi býval. Ale místo toho jsi si vybral smrt. Zabil jsi mého nejlepšího přítele a tak já teď zabiju tebe."

Daimon zvedl ruce nad hlavu a výraz jeho obličeje se prudce změnil. Už nevypadal jako pohledný a laskavý muž - jeho rysy ztvrdly, v očích mu hořel pekelný plamen a z úst se vydral dlouhý, rozeklaný jazyk, podobný hadímu.

"Plameny pekelné ať tě spálí na uhel, tvé tělo ať se rozplyne na prach a tvá duše ať navěky bloudí záhrobím a nikdy nenajde klidu!" Jeho hlas byl velmi hluboký a strašidelný, dokonce tak, že  přítomné Valkýry si zacpávaly uši.

Fafnir se bezmocně krčil a příšerně sténal, ale proti kletbě ze samotného pekla neměl nejmenší šanci. Zbyla po něm jenom hromádka popela.

Když plameny dohořely a vítr rozfoukal zbytky dračího těla do všech světových stran, uprostřed černé, spálené země prudce zasvítil nádherný, zeleně zbarvený prsten.

Daimon se spokojeně usmál. "Tebe přesně hledám, drahoušku," vyhlásil spokojeně a prsten zvedl.

Byl to on. Prsten, který kdysi nosil věčný život a po uvalení kletby se stal prstenem smrti a zkázy. Ale teď, když kletba zmizela a shořela v pekelném ohni, byl prsten zase takový, jaký býval. 

Symbolem života. Zázrakem uzdravení. Prstenem věčnosti.

Daimon natáhl prsten Lokimu na prst a chvilku čekal. 

A pak se stal zázrak.