My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

THIS IS OUR DESTINY

Kráčel vstříc svému osudu bez přemýšlení. V hlavě měl prázdno, oči upřené do země a jeho hluboký, přerývaný dech kolem něj tvořil ledové krystalky. Nevnímal nic z toho co plulo kolem, nevšímal si nádherné zářící komety a asteroidy, rozpálené slunce ani temný měsíc a když konečně pozvedl zrak, uvědomil si, že se vznáší kdesi v nicotě, ztracen mezi světy uprostřed temného vesmíru.

Byl přesně tam, kde měl být. Nemohl tomu utéct. Osud každého z nás je psán ve hvězdách.

A Ragnar ho už čekal. Široce rozkročen, ruce za zády, hlavu trochu skloněnou. V jeho očích byl zcela zřetelný výsměch a příslib pomalé, bolestivé smrti.

Loki se na okamih zastavil. Měl pocit, že je vytesán z kusu ledu a jeho paže i nohy ho odmítaly poslouchat. Nemohl se hýbat, nemohl myslet, nedokázal vůbec nic. Stál nehybně jako starodávná socha, jenom jeho oči prozrazovaly, že je stále naživu. Mělce dýchal a pára z jeho úst se pomalu linula kolem jeho hlavy.

"TY," procedil štítivě Ragnar mezi zuby, jako by ani nechtěl vyslovit jeho jméno. Zpod dlouhého pláště najednou vytáhl Mjolnir. Nonšalantně ho držel v ruce, jako by to byla jenom dětská hračka. Lehce s ním pohupoval a na obličeji se mu rozhostil sarkastický škleb.

Loki vůbec nebyl překvapen. Ne po tom, všem co se dosud stalo. "JÁ," vydechl a konečně byl schopen pohnout rukama.

"Na Asgardu jsem se zdržel jenom chvíli," promluvil opět Ragnar a shodil přitom plášť z ramenou, "jenom tolik, abych stihl vysvobodit otce z vězení a vzít si svůj Mjolnir. Který ty nedokážeš stále uzvednout. Protože nejsi hoden." Poslední větu doplnil vydatným plivancem, směřovaným přesně k Lokiho nohám.

"Ty malé, zatracené štěně," Loki pomalu získával zpět rovnováhu. Cítil jak ho zaplavuje vztek, ze začátku pouze jako opatrný rudý plamen řeky, která ovšem hrozí záplavou. Vítal ten pocit s úlevou, i když mu přinášel zároveň nesmírnou bolest.

Ragnar si vztekle odfrkl. "Nejsem štěně, jsem zuřivé monstrum." Zvedl Mjolnir nad hlavu, ale Loki mezitím vyslal silné kouzlo, které ho mělo vyvést z rovnováhy.

Thorův syn však něco takového očekával a bleskově uskočil. Usmál se, ale ten úsměv zcela postrádal jakýkoliv cit. Zlehka zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

"Dnes umřeš," vyhlásil obřadně a Mjolnir z jeho rukou vyletěl ostřě s vražednou přesností.

Loki zmizel, doslova se rozplynul ve vzduchu a nečekaně se objevil za Ragnarovými zády.

"Nejsi o nic lepší, než tvůj politováníhodný otec," sykl Ragnarovi do ucha a ten se prudce otočil.

Loki napjal svaly v očekávání dalšího ataku, ale jeho soupeř stál kupodivu docela klidně.

"Chceš vědět, jak zemřela?" Zeptal se Ragnar sladkým tónem, jakoby nabízel děcku bonbon. "Chceš vědět, co před smrtí řekla? Jak se svíjela v bolestech? Jak zoufale volala tvé jméno?"

Z Lokiho očí vyšlehl blesk. Jeho obličej nabral temně namodralou barvu.

"Bylo to velmi pomalé a hádám, že dost kruté," pokračoval klidně Ragnar a z ramene si smetl neviditelné smítko. "Surtr si to každopádně užil, hádám, že takhle ještě nikdy neběsnil..." Ragnar se během své řeči zcela vyhnul myšlence na smrt své matky, která skončila stejně, jako Sigyn. Na smutek bude čas až POTOM. Až získá trůn. Naklonil hlavu a pokračoval: "No, musím ale uznat, že odolávala poměrně dlouho, než jí ty plameny úplně sežehly vlasy."

Loki cítil, jako ho ovládá bezmezná zuřivost. Odmítal se tomu vzdát, ale Ragnar nemilosrdně mluvil dál.

"Křičela bolestí a prosila všechny Bohy o pomoc, aby to skončilo..." Zašeptal bezcitně. Na malou, zrádnou chvilku mu před očima proběhla vidina jeho zubožené matky, ale rychle to zaplašil a získal zpátky koncentraci, potřebnou k boji.