My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

MY NAME IS RAGNAR. MY NAME IS DEATH

Ragnar prošel kolem své údivem zkamenělé matky, která se však rychle vzpamatovala a namířila svůj meč na Surtra, znehybněného uvnitř klece, jako by to mohlo něčemu pomoct. Ragnar spolkl sarkastickou poznámku - nakonec, byla to jeho matka - a kráčel směrem ven. Na tváři se mu rozhostil vítězný úsměv.

Když ho Beli a Gerda znova spatřili, vypadali překvapeně a jemu došlo, že nejspíš neočekávali jeho návrat. Ale nebylo jasné, zda z toho mají radost, ne ne.

"Tak," postavil se a snažil se co nejvíce vytáhnout do výšky, protože ho rozčilovalo, že ta dívka byla mnohem větší, než on. "Potřebuji otevřít tu klec."

"A Surtr?" Zeptal se opatrně Beli.

"Je znehybněn a musí poslouchat mé příkazy, neboj se."

"Já se nebojím," oponoval nabručeně Beli, ale když kráčel směrem k jeskyni, nohy se mu trochu třásly. Po chvilce dorazili na místo, kam se předtím Beli a Gerda nikdy neodvážili, protože netušili, zda by jim ohnivý obr nějak mohl přes mříže ublížit.

Poprvé spatřili obra z rodu Ohně a nijak je nepřekvapila jeho velikost, pouze ten silný žár, sálající všude kolem jeho těla.

Když je Surtr uviděl, škaredě zaklel, nemohl Ledové obry ani vystát, z  pochopitelných důvodů. Vzal si do hlavy že hned poté, co zabije Sigyn a Lokiho, zbaví se i těch dvou mláďat. A samozřejmě i Ragnara, ale toho považoval za rovnocenného protivníka, proto si ho nechal až nakonec. Až vymyslí nějaký šikovný plán. Jeho prvotní touhou bylo co nejrychleji dostat se z tohoto ledového pekla, proto poslušeně následoval příkazy toho namyšleného mladíka.

Ragnar se spokojeně díval, jak ti dva poslušní zmrzlící bourají klec, postavenou z mohutných rampouchů. Každý sloup měl obvod zhruba pěti metrů, takže po nich zůstala pěkná kopa ledu, navršeného v obřích homolích, připomínajících rozsypaný cukr.

Surtr důstojně vykročil směrem ke svobodě, a ostatní ho následovali.

Všichni se bez problémů dostali ven z jeskyně, ale trvalo jim celou noc, než zase doputovali zpátky do centra Yotunheimu. Surtr byl vyčerpaný - z kouzla, které ho spoutávalo, z nedostatku ohně a ledového vzduchu, který ho píchal jako tisíce ostrých, nemilosrdných jehel. 

"Za tou horou je Sigyn a dvě její družky," ukázal Beli rukou ponad vysokou skálu, "jsou uvězněné nějakým kouzlem, aby nemohly uniknout. Čert ví, proč to Loki udělal, ale nám se to může hodit."

"To je poutající kouzlo," řekla Sif a z úst jí stoupala hustá pára. "Můžeš vstoupit dovnitř, ale ven už ne. Zlomit to může jenom Loki."

"V tom případě mám plán," ozval se Ragnar, "Surtr a já vstoupíme dovnitř. Já vyřídím ty dvě Valkýry a ty, můj příteli," obrátil se k Ohnivému obrovi, "si můžeš pochutnat na Sigyn. Zvládneš to?"

Surtr němě přikývl. Asi ho to bude stát pár jizev, ale mohl by ji porazit. Sigyn v sobě neměla krev Ledových obrů a proti jeho ohnivému dechu mohla použít jenom pár kouzel a nebylo jisté, zda je vůbec zná. Porazit Surtra mohl jenom Daimon Hellstrom, pán pekla a ten tady zrovinka nebyl. 

Ragnar se pohl směrem k obrovi. "Jestli něco zkusíš... Znova tě spoutám a dohoda padá. Nebo mě klidně můžeš zabít, ale k Lokimu se nikdy nedostaneš. Nikdy nenajdeš svou pomstu."

"Já vím," odsekl Surtr a prskal kolem sebe jedovaté sliny, které vypalovaly hluboké díry do tmavého sněhu. "Tak už mi sundej ta pouta!"

Ragnar to udělal a zaujal obranný postoj. Ale Surtr se jenom otočil a dal se do běhu, tím směrem, kde byla Sigyn. A ostatní ho chtě-nechtě museli následovat.