Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvacatáprvní kapitola - Planiny

Naše výprava sestávající se ze čtyř jezdců, jednoho volného koně a vlčice, která jakmile jsme opustili kouzla Zavětské hory, odmítala dál setrvávat v lidské podobě, pokračovala zdárně dál. Žádný velký problém se nenaskytl. Cesta přes Baronovo panství až k místům, kde se i jeho země střetává se Středovou planinou, nám zabrala dva a půl dne.

Za tu dobu jsem musela vytrpět nesčetné protesty Alexe, jeho výsadní žádosti a důvody proč chce, to co chce.

„Chci svůj meč!" přišel s jednou ze svých žádostí v okamžiku, kdy jsme zastavili na odpočinek, abychom ulevili koním a doplnili prázdné žaludky. Zrovna jsem s největší opatrností kontrolovala své dva meče a jejich uložení, zda se cestou neposunuly na sedle, nikde se nic neuvolnilo a tak podobně, když za mnou mladík přišel a bez jakýchkoliv vysvětlení vznesl svůj požadavek. Možná si myslel, že když mám dva, tak se jednoho vzdám v jeho prospěch.

„Jakmile dorazíme do první větší vesnice, nějaký ti seženeme," odpověděla jsem klidně.

„Ale až do Středové pláně žádnou nepojedeme a na Pláních jsou všehovšudy dvě a nevím, zda alespoň v jedné nějaký slušný můžou mít," protestoval Alex.

„Jestli ti jde o bezpečnost, nemusíš mít strach, ozbrojených je nás tu dost a přinejhorším ti postačí tvá dýka," dál jsem se nerušeně věnovala svému meči.

„Ty máš dva, jeden navíc vůbec nevyužíváš, tak bys mi ho mohla půjčit?" nehodlal se vzdát, naštěstí měl dostatečné vychování, anebo alespoň trochu úcty a zmohl se jen k té otázce. Meče zabaleného v kůži se ani nedotkl.

„Ten pro tebe není vhodný," vysvětlila jsem prostě. Alex pochopil, že zase neuspěl a stáhl se.

„Umíš s ním vůbec zacházet?" zavolala jsem na něj, když odcházel jako spráskaný pes s nepořízenou. Dožadoval se chladné zbraně, ale kdo ví, zda je něčeho takového opravdu hoden a ví, jak se s ostřím zachází?

„S bratry a ostatními z vesnice jsme šermovali," otočil se a se zájmem vyčkával.

„Dobrá," zvedla jsem se, připnula si meč k opasku a ukázala na Alexe. „Tak se předveď."

Prošla jsem kolem něho až k hromadě dříví u ohniště, Všichni ostatní se na mě nechápavě podívali, když jsem se začala přehrabávat hromadou a hledala alespoň slušné klacky. Nakonec jsem je našla.

„Jenom tohle?" opáčil Alex.

„Mám tě dovést na trůn, ne zmrzačit při první příležitosti," vysvětlila jsem mile, „dělám to kvůli tobě."

Vzala jsem oba připravené klacky a aby Alex neřekl, dříve, než jsem mu jeden podala, sáhla jsem do svého nitra, rozvibrovala Magii a nechala ji proudit přes konečky prstů až do už mrtvého dřeva. Trochu života si uchovalo, a tak moje kouzla přijímalo s nadšením a vycházelo mi vstříc. Během chvilky mi na rukou ležela skvělá napodobenina meče, pouze jeho dřevěný vzhled napovídal o tom, z čeho se skládá a že nedokáže způsobit sečná zranění.

Všimla jsem si Alexova obdivu a špetky uznání, přestože to neřekl nahlas, jeho: „Díky," když si dřevěnou zbraň ode mne bral, značilo, že jsem ho překvapila.

Já svůj nástroj nechala v jeho přírodní podobě. Vzhled nikdy nemá zásadní vliv na formu provedení nebo úspěšnost. Kývla jsem a postavila se naproti Alexovi.

„Chceš se ještě rozcvičit?" zeptala jsem se, než jsem dala povel k začátku boje.

„To není potřeba," odbil mě. Jen jsem se usmála, vůbec mě tím nepřekvapil. Rozhodně by si však zasloužil moje uznání, kdyby se raději před samotným střetem chtěl věnovat několika rozcvičovacím úderům a trénování kroků.