Právo Nástupců

Právo Nástupců: Osmá kapitola - Král! Vrátil se král!

Připadala jsem si jako malé dítě, když jsem následována Leonasem mířila zpátky do Stínové vesnice. Pořád jsem se otáčela, abych se ujistila, že si to elf nerozmyslel a nepláchl zase někam mezi stromy.

Leonas mi však stále kráčel v patách a tvářil se poněkud pobaveně. Když jsem se otočila za krátký okamžik asi třikrát, už to nevydržel a se smíchem řekl: „Neboj se, já ti neuteču. Jednou jsem dal své slovo a přijal své Právo, teď už nemůžu couvnout."

Stejně mě s tím neuklidnil. Ačkoliv jsem sama napůl elfkou, nikdy jsem si nebyla před elfy jistá. „Dobře budu ti věřit," odpověděla jsem mu a otočila se zase zpátky a soustředila se na cestu.

„Stejně je to zvláštní," prohodil Leonas ještě sám k sobě. Tolik staletí se brání být král, odmítal všechny šlechtické delegace nejen elfů, ale i lidí a dál si žil svým svobodným životem v lesích Hvozdu. Pak stačilo, aby přišla naproti němu malá holka, místo proseb a žádostí řekla pár trefných slov a on přijal to, co mu je nabízeno už tak dlouho.

Celou cestu až ke Stínové vesnici přemýšlel o tom všem, co se událo a co se vlastně bude dít? Jak ho přivítá jeho lid? Věděl o všem, co se v elfských vesnicích děje, jak se národ má a co za problémy je sužuje. S elfem však nepromluvil tak dlouho, pokud tedy nepočítá tu napůl lidskou dívku.

Cítila jsem na zádech jeho pohled a přemýšlela jsem, co se mu může honit hlavou. Nad čím přemýšlí elfský král? Má strach? Či se těší? To ticho, které po celou dobu panovalo bylo až trýznivé, měla jsem tisíce otázek, a přesto jsem neřekla ani jednu. Netušila jsem, co bude následovat, až dorazíme do Stínové vesnice, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to tak správné. Že jsem to měla být já, kdo ho přesvědčí.

„Už tam budeme," promluvila jsem, abych přeťala to ticho mezi námi, i když hlásit elfovi, který v těchto lesech vyrostl, za jak dlouho se ocitneme u cíle cesty, bylo naprosto zbytečné. To Leonas znal les jako svůj domov, pro něho se domovem vlastně stal.

„Já vím," povzdechl si.

„Jak je tomu dlouho, co jsi byl ve Stínové vesnici naposledy?" zeptala jsem se.

„Víc, než si ty dokážeš představit. Tenkrát bylo Království šťastné a život krásný i se svými chybami a nedostatky," soudě podle jeho výrazu jsem usoudila, že se zamyslel a vzpomínal. Vlasy mi pročísl svěží vítr, nesl s sebou vůni divokých květin. Na chvilku jsem zavřela oči a nechala si pročesávat své kadeře. V mysli jsem viděla Hvozd takový, kterým býval. Zelený, svěží, plní barev a vůní, hlavně však rozeznělý překrásnými písněmi.

„Půjdeme dál," otevřela jsem oči a rozešla se zase jako první, tak aby Leonas nemohl zahlédnout mé slzy. Každá vzpomínka na doby Staré historie byla bodavá a krásná zároveň. Vháněla mi slzy do očí a přesto jsem se jim nedokázala ubránit.

„Jak staré jsou tvé vzpomínky?" zeptal se elf, když si všiml mé změny nálady. Slzy sice neviděl, ale díky auře vycítil můj smutek.

„Dostatečně staré na to, abych měla na co vzpomínat," odpověděla jsem vyhýbavě.

„Jsi jedno velké překvapení, pamatuješ si dobu, kdy poddaný šlechtic svrhl svého Krále?"

„To a i víc, neptej se mě na můj věk, stejně ti ho neprozradím. Jsem podstatně starší, než vypadám a než bych podle své krve měla být, víc ti neprozradím," ukončila jsem další vyzvídání.

„To je nespravedlivé, ty o mě vlastně víš všechno díky Staré historii a knihám, ve kterých se o mě píše," postěžoval si, „a já tebe vlastně vůbec neznám. Přesto jsi mě přesvědčila, abych se stal Králem!