Právo Nástupců

Právo Nástupců: Čtvrtá kapitola - Stínová vesnice

Nezdálo se mi to tak dlouho, když se mi uprostřed světa snů se mi o tvář otřelo něco teplého, následně onen tvor zafrkal a drcnul do mě čumákem.

„No tak, Věrný!" odstrčila jsem jemné nozdry mého koně, který se mě snažil probudit.
„Měla bys vstát," uslyšela jsem ještě hlas elfského prince.

Nezbývalo tedy nic jiného, než opravdu dát sbohem barevným obrázkům vlastní fantazie a probudit se do brzkého rána. Sluníčko teprve pomalu stoupalo nad obzor a louka pod tábořištěm se halila do mlžného oparu.

Protáhla jsem se a instinktivně si prohrábla vlasy, abych zkrotila neučesané pramínky.

„Krásné ráno," pozdravil mě Leonas, „je čas, za chvíli vyrážíme. Už jsou tady," ukázal někam dolů k louce. Nejdřív jsem nic neviděla, pak se však mlha rozestoupila a z jejích úkrytů se na světlo sluníčka vyloupla nádherná motýlí křídla. Obrovská, barevná patřící tvorům větším, než byl můj kůň.

„Náš dopravní prostředek," zašeptala jsem si potichu pro sebe, proto se do Stínové vesnice dostaneme už dnes na oběd. Byla jsem za to i ráda, protože můj prázdný žaludek se rozezněl v protestování nedostatku výživného jídla.

„Jen nevím, co s tvým koněm," podíval se Leonas na Věrného. Bílý hřebec mi zrovna dělal průvodce a chodil všude za mnou, když jsem sklízela nocování.

„O něho se bát nemusíš, viď?" pohladila jsem ho po krku. „On dorazí sám,"

Za chvíli bylo sedlo, uzdečka bez udidla i všechny sedlové brašny bezpečně naložené na křídlech jednoho z obrovských motýlů. Přemýšlela jsem nad jménem těchto krásných a něžných stvoření, ale nemohla jsem na žádné přijít.

„Najdi mě, ano?" rozloučila jsem se s mým hřebcem a vytáhla z kapsy úzký kus kůže a připnula ho kolem koňského krku. Pohladila jsem stříbřité vzory a něco tiše zašeptala Teď už je v bezpečí. Všichni vědí, co ten proužek kůže na bílé srsti znamená. Ten kůň někomu patří a je chráněn kouzly. Jednoduchými, ale účinnými. Naše zvláštní pouto koně a jeho jezdce nám zaručovalo, že ať budeme od sebe jakkoliv vzdáleni, jeden či druhý vždy najde cestu, aby se zas společně setkali.

Věrný mi ještě položil hlavu na rameno, tiše zaržál a na chvíli se uvolnil v naprostém gestu důvěry. Objala jsem koňskou hlavu a pak se odtáhla.

Celou tu dobu mě bílý kůň pozoroval. Jak jsem nasedala na motýla, pohodlně se usazovala, i když se celé malé hejnko barevných tanečníků dávalo do pohybu a pomalu vzlétalo k výšinám. Stál tam s hrdě zvednutou hlavou a pozoroval. Teprve pak se rozběhl.

Věřila jsem, že se za chvíli setkáme. Odklonila jsem pohled o bílé tečky na velké louce a podívala se do dálky. Ještě nikdy jsem Hvozd neviděla z výšky. Mohla jsem se tedy na vlastní oči přesvědčit o kráse a jedinečnosti, se kterou Hvozd rostl. Všechny ty symboly a pevný řád se přede mnou rozprostíral jako na dlani a někde na horizontu, v nejvýše položeném bodě celého místa se tyčila Stínová vesnice. Se svou elfskou architekturou to nejkrásnější místo v Království. Ani Královský palác ve správním Městě se nemohl rovnat zdejšímu místu.

Let probíhal bez problému, unášeni západními větry jsme se přibližovali cíli rychleji, než jsem od těch křehkých tvorů očekávala. I přes rychlost unášení jsem se nemusela ničeho bát. Pád ze zad motýla byl prostě nemožný. Díky jejich kouzlům zůstával i náklad bezpečně na svém místě bez viditelného zajištění.

Podívala jsem se na Leonase. Seděl na svém motýlovi jako socha, i když mi povídal, že je jen starým elfem s bláhovým snem, vypadal tak hrdě a vznešeně.

Měla jsem na něho tisíce otázek týkající se Staré historie, ale bála jsem se ptát. Nemohla jsem se zeptat. Některé věci mají zůstat skryté a mnoho otázek nezodpovězených, aby se mohlo jít dál zdárně ke svému cíli.

A tak jsem jen mlčela, dívala se po krajině a věřila, že se můj kůň bezpečně dostane k elfům. Obrysy Stínové vesnice se pomalu přibližovali, až jsme nakonec začali pomalu klesat. Vzhledem k velikosti tvorů to bylo přirozené.

„Vážně nepůjdeš se mnou?" zeptala jsem se Leonase, když jsme přistáli na spojnici mezi Hvozdem a sídlem elfů. Stačilo jen přejít most přes velký sráz s řekou na dně.

„Nemůžu, dávno jsem se toho vzdal."

„Elfové ale věří, proto je Velkopán, čekají na tebe," vznesla jsem námitku.

„Nedočkají se, není to pro mě, jsem jen..."

„Starý elf učící stromy zpívat?"

„s dobrodružnou duší," opravil mě, „vláda není pro mě."

Jen jsem pokrčila rameny a vzala sedlo se sedlovými brašnami.

„Rád jsem tě poznal, je potěšující zjistit, že stále jsou ještě tací, kteří věří." rozloučil se se mnou.
„To já mám děkovat za setkání," poklonila jsem se, i když byl Leonas proti všem gestům, alespoň tohle malé si zasloužil. Pak jsem se otočila a vyrazila po mostě. Elfského prince s obrovskými motýli jsem nechala za zády.
„Eyo!" zavolal na mě Leonas ještě, otočila jsem se, že by si to rozmyslel?

kývl ještě na rozloučenou a nasedl na jednoho z motýlů.

„Děkuji, budu si to pamatovat," křikla jsem nazpět a pak vkročila na most.

Přicházím tam, kam patří jedna moje polovina. Tam kde jsem z části doma. Po dvaceti letech znovu mezi elfy!