Právo Nástupců

Právo Nástupců: Třetí kapitola - Po stopách

Nemohla jsem udělat nic jiného než hluboce padnout na kolena v neměnném gestu naprosté pokory. Pro mnoho lidí je už jen setkání s elfy nezapomenutelné a co teprve setkání s královskou rodinou!

„Vaše veličenstvo, odpusťte mi moji troufalost," mluvila jsem se skloněnou hlavou.

„Jen tohle ne," zabědoval, „prosím, vrať se ke tvému předchozímu chování," zastavil má další gesta naprosté úcty a pokory.

Poslušně jsem vstala a s ostychem pohlédla do jeho tváře. Jak jen jsem mohla být, tak slepá? Vždyť tuhle tvář už jsem tolikrát viděla ze zakázaných knih Staré historie. Barevné kresby ho vyobrazovaly jako hrdého blonďatého elfa s lukem a dvěma šípy v ruce. Střelba dvou šípu zároveň patřila k jeho přednostem. Každý z vystřelených šípů si pokaždé našel svůj cíl a nezáleželo na tom, že se každý nacházel na jiné straně. Navíc k této dovednosti nevyužíval žádného kouzla, pouze svých zkušeností a dovednosti.

„Vidíš, co dokáže pouhé jméno?" optal se mě, aniž by uhnul pohledem. „Jak málo stačí. Jen mě udivuje, že mě znáš."

„Jak jen bych neznala, po boku krále Tomase Udatného jste pomohl přemoct obry. Ty vy jste vystřelil dva šípy a oslepil Krále obrů, aby ho král pak mohl porazit. Navíc díky vám zavládl mezi lidmi a elfy mír."

„Jak znalá Staré historie. Ano opravdu jsem býval. Kdysi! Dnes po více jak tisíci letech od těch dob, jsem jen starý elf, co se snaží naučit zpívat les."

„Jste pravoplatný dědic elfů! Nástupce krále, patří vám trůn v západní Stínové vesnici. Máte vládnout místo Velkopána! Elfský trůn je váš!" nadechla jsem se pro pokračování dalšího přívalu slov. Dříve než jsem stihla říct cokoliv dalšího mě však Leonas zastavil: „Stačí, neříkej to nahlas. Vím, kam tím míříš. Zapomeň na to, že jsem princ či snad král. Dnes jsem jen pouhý elf..."

„Co učí les zpívat," dořekla jsem za něj a kývla na souhlas. O Odmítnutí kralování nad poddaným elfským národem jsem moc dobře věděla ze zakázaných Starých dějin.

„Říkala jsi, že nejsi sama, kde je tvůj společník?" změnil téma hovoru otázkou na mého koně.
„Čeká na mě tam tím směrem, pokud budeš chtít, můžeš se k nám přidat. Jistě znáš kratší cestu do západní Stínové vesnice," navrhla jsem a netušila, zda to není příliš troufalé. Byla jsem celá nesvá. Jako hraničářka jsem byla zvyklá jednat s řadou urozených šlechticů, ale je tomu dávno, co jsem se postavila tváří v tvář tak urozenému elfovi.

„Do vesnice tě klidně dovedu, ale za její hranice nevstoupím."

A tak jsem získala průvodce Hvozdem Mionri. Někoho, koho jsem si přála vždy potkat od mých mladých let a že je tomu už opravdu dávno. I staré sny, které jsme pohřbili v nánosech neočekávání, se mohou splnit.

„Věrný!" volala jsem na svého koně a tiše doufala, že je opravdu tak věrný jako jeho jméno. On byl jediný, kdo mě ještě nikdy nezklamal, nikdy za dlouhých deset let. Takže jsem bělouše objevila tam, kde jsem ho zanechala. Poklidně se pásl a stále sledoval má zavazadla jako hlídací pes. Jakmile mě spatřil, vesele zaržál a rozklusal se naproti.

Najednou se zarazil, to když spatřil, že nejsem sama. Ustal ve svém pohybu a s vysoce zdviženou hlavou pozoroval mého společníka. Nikdy jsem netušila, že i zvířata dokáží rozeznat vznešenost jednotlivých tvorů, proto mě velice překvapilo, když hřebec poklesl na jedno koleno v uctivé pokloně.

„To není třeba," promluvil na koně Leonas a přišel k mému hřebci blíž, aniž by se nějak obtěžoval se slovy dovolení. Hřebec se zase zvedl a natáhl k elfovi svou krásnou hlavu