Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) Kapitola jednatřicátá - Kamenitá

„Odjíždíme, hned teď!" rozkaz to byl břitký, bez zbytečných okolků a nesnášející odpor.

„Ještě jsem nedojedl!" odporoval mladík.

„Pokud sebou nepohneš, nedojíš, dnes ani zítra!"

Popadla jsem nedojedené jídlo a to, co se dalo balila do čistého plátna a ukládala do sedlové brašny.

„Hostinský, zásoby!" křikla jsem na postaršího chlápka a hodila mu brašnu společně s mincí. Věděla jsem, že měla větší hodnotu, než kolik se do brašny vejde jídla, ale nechtěla jsem se zdržovat s rozměňováním či snad hledáním menších, příhodných mincí.

Na to rozhodně nebyl čas!

Netušila jsem, kam zmizeli Mormojové a jakože nás s Leonasem nepronásledovali dál.

„Musíme zmizet!" popadla jsem chlapce za paži a táhla ho z lokálu ven. Před malou a už na pohled nuznou krčmou čekali naši osedlaní koně.

„O jednoho méně!" protestoval Alex a když jsem se na něho podívala, jasně zavrtěl hlavou.

„Já na to pekelný zvíře nesednu!"

Na dlouhých otěžích tancoval hřebec Mormojů. Zvíře už se dávno vymotalo z kouzelných kliček, které jsem mu vložila do hlavy, takže se vší parádou předvádělo svoji divokost.

„Hej!" křikla jsem na opodál stojícího mladíka. Zrovna vyváděl z tmavé stáje dva koně. Drobnou strakatou kobylku a valacha v barvě temné noci. Zhodnotila jsem jeho nohy a usoudila, že bude pravděpodobně rychlý. Chybělo mu sice pár svalů, ale na cestu postačí.

„Vyměním toho vraníka za tohohle," ukázala jsem na nevyzpytatelné zvíře a sejmula ze hřbetu jeho sedlo. Dřív než se pacholek zmohl k jakémukoliv odporu, měla jsem vraníka osedlaného a předávala otěže od jednoduché uzdečky, kterou využívají prostí lidé, Alexovi.

Mladík se snažil udržet svůj nově nabytý majetek.

„Chce jenom trénink, za pár měsíců bude krotkej!" usmála jsem se na něj a popoháněla mladíka do sedla.

Hostinský zrovna přinesl zásoby ve vacích. Rychle jsem je popadla a zkušeně přivázala k sedlu Věrného. Bělouš na mě otočil svoji hlavu.

„Máme na spěch hochu, odpočineš si až za pár dní, opravdu, slibuji!" Hřebec pohodil svou hlavou a zafrkal. Znal všechna moje dobrodružství za posledních několik let, takže tušil, že můj slib se naplní jen tehdy, až to bude bezpečné a jestli to budou jen tři dny nebo i několik týdnů, nikdo netuší.

Zanedlouho se na dlažbě postranní ulice rozezněla kopyta pěti rychle klusajících koní. Jakmile jsme se ocitli na široké Hlavní cestě, z klusu se stal cval.

Na konec Plání to jsou tři dny cesty a do té doby, nikdo není v bezpečí.

Cesta se stala tichá a rychlá, nikdo se příliš nebavil. Janko nezpíval své písně, kterými se jinak baví vojáci v mezičasech bitev a pouličních šarvátek.

„Bolí mě zadek!" stěžoval si Alex druhý den jízdy. Jeho valach byl krotký a chlapci odpustil jeho neurvalý způsob vedení koně, které se skládalo z cukání otěžemi a kopání zvířete do slabin.

„Narovnej se v sedle, nohy volně kolem boků koně, propni paty, lítá ti holeň! „ snažila jsem se o opravu jeho příšerného sedu. „A nekopej toho koně! Pouze stiskni!"

„Přestávku!" zaprosil, a aby byl jeho protest ještě více jasnější, zastavil valacha do pomalého kroku.

„Nenech ho loudat!" zhrozila jsem se. Využívala jsem cestu na trénink Alexe, protože ačkoliv byl jen někdo, u koho není jisté, zda si své Právo nástupce vlastně vydobude či vlastně zaslouží, nehodilo se, aby jezdil jako neurvalí vesničan.