Právo Nástupců: (Znovuspuštění) 16. kapitola - Odvaha, Spravedlnost a....Láska

1K 111 10
                                    

Nejhorší na té prázdnotě mimo vědomí je vždycky probuzení. Nejdříve jsem zaslechla povědomý hlas jak říká: „Už se probouzí," a teprve pak si dala všechno dohromady. To elfskému králi patřil ten hlas, omdlela jsem při účinku Odrazu smrti a teď jsme se vyskytovali pro mě neznámo kde.

„Vítej mezi živýma," přivítal mě Leonas. Překvapeně jsem zamrkala a chvíli mi trvalo, než jsem zase nabyla rozostřený zrak. Král se nade mnou starostlivě nakláněl a pozoroval mě. Rychle jsem se zvedla do sedu.

„Jsem v pohodě," uklidnila jsem jeho přespřílišnou starostlivost, „nic mi není," začala jsem se zvedat ze svého lůžka a pak mi to došlo. Jak to že ležím na posteli? Normální dřevěný posteli, s matrací plněnou slámou a s polštářem a ovčí houní?

„Kde to jsem?" podívala jsem se na Leonase.

„Teda děvče, ty jsi nám teda připravila pekelnou chvilku," ozvalo se místo Leonasovi odpovědi. Tentokrát promluvil Janko a opustil své stanoviště u okna do pro mě zcela neznámé zahrady s ovocnými stromy.

„Omlouvám se, já...možná jsem vám to měla říct, ale nenapadlo mě, že se setkáme se smrtí a zlem v takové míře. Jsem jenom poloviční a jako svůj dar jsem získala štěstí v neštěstí, „podívala jsem se na ty dva, „a poví mi už konečně někdo, kde to jsme?"

„Tam, kam jsme měli namířeno, u vlků," odpověděl mi Leonas, „poté, co jsi omdlela, jsme tě museli dostat do bezpečí a tvé zoufalství a síla ponoření do Odrazu smrti bylo tak velké, že jsme se báli o tvůj život. Tohle bylo jediné řešení," vysvětlil.

„Vlci?" zpozorněla jsem, musím za nimi, kde jsou?

Najednou se dveře do místnosti otevřeli a na jejich prahu stál obrovský válečník se světlou pletí a oděn v kůži.

„Hledala jsi nás?" promluvil na mě, „vítej poloviční, už jsme tě dlouho očekávali. Jsem Vlčí král Wavrik," představil se.

Zůstala jsem stát, neschopná jakékoliv reakce. Pod pojmem vlk jsem si představovala něco jiného. Je snad mýlkou, že všichni vlky ze Zavěty považují za zvířata?

„Čekala jsi snad někoho jiného?" otázal se Wavrick a během chvíle stál místo mohutného válečníka na prahu obrovský vlk. Tak velký, že by svou velikostí předčil malého horského koníka.

Zalapala jsem po dechu a pak se po vzoru slušného chování hluboce uklonila: „Vaše veličenstvo, omluvte moji nezdvořilost," kajícně jsem se omlouvala. Stále ještě se skloněnou hlavou. Když jsem se zase zpět narovnala, na chvilku se mi zatočila hlava na památku po mém nedávném probuzení ze stavu mimo své vnímání. Oba, jak Leonas tak i rytíř z Vlčího hradu, zpozorněli a chtěli mi přispěchat na pomoc. Během krátkého okamžiku však zjistili, že další újma na mém zdraví nehrozí a tak jsem dál mohla promlouvat s Vlčím králem.

„Ani ty nás neznáš, poloviční? „oslovil mě otázkou. Zahanbeně jsem zavrtěla hlavou a v tu chvíli jsem chtěla vrátit všechna ta léta, kterými se můj dlouhý život staví na vrch nad lidskými osudy. Uvědomila jsem si, že i přesto se mám stále co učit a je toho mnoho.

„Mohl bych tě poprosit o krátkou procházku? Je tu něco, co můžeš znát jen ty."

Kývla jsem a následovala teď už zase divokého bojovníka na zahradu před domem.

„Jsme Wulfinové a už tvůj otec nám slíbil naše Právo Nástupců a stále jsme se ho nedočkali," oslovil mě Wavrik a dokonce i zmínil mého otce!

Vyděšeně jsem se rozhlédla.

„Tvá tajemství jsou v bezpečí, toho se nemusíš bát," uklidnil mě Wavrik.

„Co po mě žádáte?" otázala jsem se.

„Vrať nám naše Právo Nástupců. Jsme jen baronovým tajemstvím. Honosí se našim jménem," najednou se ke mně prudce otočil a chytil za paži: „nebude tomu dlouho a na moje místo nastoupí Mirawa, chci prokázat její plné Právo Nástupců."

„Nemůžu jí ho jen tak dát, nejde to," odporovala jsem

„Kdo jiný má tu moc, než-li ty?" díval se na mě s prosbou v očích. Vyzařovala z nich ta naléhavost a přesvědčení.

Pochopila jsem jaká mohou být také královská tajemství. Baronova neutralita a zvěsti o ní se šířily celým Královstvím. Mnoho z těch, kteří pozbyli důvěru ve své bezpečí, hledají útočiště právě zde. Nikdo už se ale neptal, kde se baronova neutralita vzala.

Je vykoupena odvahou a mnoha životy jeho tajemných vlků...vlků, kteří nejsou jen zvířaty, ale lidmi se svými city, sílou a touhou po rovnosti.

„Udělám, co budu moct," slíbila jsem tiše a v tu chvíli mě Osud popostrčil doslova mílovým krokem vpřed.

„Vím, že někoho hledáš a já bych ti někoho rád představil. O svém Osudu ví."

Otočila jsem se tím směrem, kterým král Wavrik ukazoval a spatřila mladíka. S poněkud nerozhodným výrazem ve tváři se rozhlížel po zahradě. Když zahlédl pro něho známou tvář, potěšen+ kývl a rychlým krokem se rozešel přímo k nám. S každým jeho dalším krokem jsem rozeznávala jeho auru. S hrknutím jsem poposkočila na další stopu Osudu.

„On je...," nedořekla jsem víc, když mě přerušilo táhlé vlčí vytí. Netušila jsem odkud přichází, ale bylo mi jasné, že ten, kdo zavyl, musel do svého hlasu přimíchat i magii, protože se zvuk nesl čistě tak jako by vlk stál hned blízko nás. Oba muži ztuhli.

Král si něco pro sebe zašeptal a pak se podíval na příchozího: „Je to na tobě, já...," odmlčel se, „musím najít Mirawu." Pak se otočil ke mě, kývl a rychle se vzdaloval. Ještě než nám zmizel z dohledu, přeměnil se ve velkého vlka a k sílícímu vytí přidal i svůj hlas. Věděla jsem, že ptát se na důvod jeho chování už nemělo cenu. Nebylo koho a tohle patří mezi veskrze vlčí záležitost.

„Tak tedy," odhodlal se promluvit ten mladík naproti mě. Odhadovala jsem ho na čerstvých dvacet let a jeho aura mi prozradila naprosto vše.

„Je to opravdu tak?" vydechla jsem nevěřícně, zabrzdila jsem však své další přívaly emocí. Měla bych padnout na kolena? To jsem přece udělala, když jsem potkala Leonase a on králem tehdy ještě nebyl on...ještě ani nemá jisté své právo nástupců. Nenechala jsem ho nic říct a hned se zeptala, co je pro vládu krále nejdůležitější?"

„Odvaha, Spravedlnost," ani se nemusel rozmýšlet, jen svými slovy potvrzoval, co bylo královskému rodu patrné. Králi, který je ten pravý.

„A...,"pokračoval ještě, „Láska," mluvil o ní s úctou jako ten člověk, co si ještě není plně jistý zněním onoho magického slovíčka. Teď už jsem si byla naprosto jistá. Usmála jsem se a vzdala hold a na znamení úcty se poklonila. Vlasy se mi shrnuly na jednu stranu a ukázaly tak můj původ.

„Poloviční?" doslova vykřikl a jeho aura se naprosto změnila. Zaznamenala jsem v ní ten hluboko zakořeněný osten opovržení a strach. Najednou byl celý zmatený a hledal nějakou oporu v neznámé zahradě. Dokázal následovat vlky, tvory, které měl tak jako ostatní jen za pouhá divoká zvířata a děsí ho moje přítomnost.

„Ty!" ukázal na mě, jen jsem vzhlédla a němě očekávala, jakých slov se dočkám. „Ty mě máš vést?!" zarazil se, zakroutil hlavou a otočil se. Bez jakýchkoliv slov se ode mne rychle vzdaloval. Tak proběhlo mé seznámení s mým možným budoucím králem.

Pokrčila jsem rameny a vydala se napříč zahradou

Právo NástupcůKde žijí příběhy. Začni objevovat