Právo Nástupců

Právo Nástupců - kapitola sedmašedesátá: Právo bylo uplatněno

„Zadrž Králi, bojuješ s tou nepravou!"

„C-co...,"nechápal Král a pak zařval: „Co se tu děje?!"

„Ona,"ukázal na mne, „se už královnou stala, když si za svého chotě vybrala Elfského krále, dovolíš?" optal se a pak padl v uctivé pokloně k mým nohám: „Vaše elfská výsosti."

Zářivě jsem se usmála, vztáhla k Alexovi ruce a předala mu i tu poslední špetku Práva Nástupců, kterou jsem si držela, abych mohla Vyzvání využít. „Teď je to na tobě," usmála jsem sena mladíka a nabídla mu meč mého otce.

„Mám svůj," oplatil mi úsměv.

„Právem Nástupců tě vyzývám, nechť je rozhodnuto mezi námi. Mezi Králem, který je Sám jmenovaný a Právem Nástupce," zahřměl Alex, jeho hlas se nesl celým trůnním sálem. Nikdo se neopovážil protestovat. Král jen vztekle zavrčel a vybral si nový cíl svého vzteku. V mohutném gestu zaútočil horním sekem. Jako kdyby se zpomalil čas. Během krátké vteřiny Alex tasil svůj meč a odrazil vražedný útok. Ještě ani nedokončil kryt a pokračoval v útoku. Hruškou svého meče udeřil Krále přímo do obličeje.

„Jak se opovažuješ?" zařičel a nazdařbůh sekl po Alexově břichu,oslepen krví z rozbitého čela a vztekem. Alex zůstal naprosto klidný. Modrá záře Práva Nástupců se formovala kolem jeho těla podle kroků, krytů a seků a dodávala tak na váženosti dříve mladému klukovi.

Proběhl mi před očima celý příběh, od jeho prvopočátku. Z dob,kdy jsem nechala lidi napospas jejich Osudu, když se do čela Království probojoval Baron oslněný mocí a černou Magií, jak Království chřadlo. Vypleněné vesnice a zapálená kavanová pole těch, kteří se osmělili vystoupit a ohradit se svými Právy.Nesčetná útočiště bývalých šlechticů, generálů a zasloužilých vojáků, co se stali psanci, bandity a Holomky, jen proto, že se nechtěli vzdát krutovládě. Viděla jsem to. Všechno.

Stále slepá jsem však pomáhala jen tam, kde mi to dovolovalo mé hraničářské řemeslo. V boji proti šelmám, doprovodu obchodních karavan nebo záchraně zbytku Magických tvorů, aby nebyli odvlečeni na Královský dvůr.

Sama jsem se před dvaceti lety stala lovnou zvěří. To, když Mormojové vyjeli na svůj velký Lov. Ačkoliv jsem se skrývala a nikdy neříkala své pravé jméno, Král se dozvěděl, kdo jsem a díky sňatku se mnou by upevnil svou vládu po Právu. Od té doby mě děsily temné koutky a stíny noci. V nich totiž Padlá Hvězda nemohla zazářit.

A pak přišel ten, který se v té době teprve narodil. Vychován jako mladý kluk v Osadě pod horami, mezi lidmi vyprávějící o legendách o vlcích velkých jako kůň, nikdo mu už neřekl,že tito vlci jsou lidé s Magickou možností měnit se ve vlka– wulfina. Kdyby Osud nezasáhl jistě by i dál kontroloval stáda koz se svým líným horským koníkem Hrachem. Jenže bylo mu dáno něco jiného. Získal své Právo Nástupců. Zpychl a nevěřil, na Poloviční se díval jako na tu, za kterou ji pokládá většina obyvatel – hrozbu. Domýšlivě se dožadoval toho či onoho,zaslepen vztekem a touhou po pomstě neviděl jasně dané stopy a bál se, že přijde o svou možnost být Král. Málem o ní přišel,nebýt dívky, která stejně jako on, přišla o všechno.

A teď tu stál, s odhodláním a pozvednutým mečem, vyčkával dalšího seku svého protivníka. Boční sek, kryt s povolem a podražení nohou. Pošlapatel klesl na kolena. Schytal další ránu.Okraj proseknutého honosného šatu se zbarvil do ruda krví.Zborcen potem namáhavě dýchal.

„Na co čekáte, hlupáci," křičel na svoji Gardu, „na něj, braňte svého krále.

Garda se jako jeden muž pohnula kupředu, ve stejnou chvíli uchopili jílce svých modročerných mečů a s kovovým svistem vysvobodili čepele. Janko s Leonasem se pohnuli vpřed.