Právo Nástupců: První kapitola - Hvozd Mionri

3.7K 199 7
                                    

Kdokoliv, kdo by v rozlehlé a skoro až pusté krajině zahlédl vytrvale klusajícího bílého koníka, musel by se zastavit a ptát se, co tu on a jeho jezdec dělají? V těchto končinách malého Království člověk jen těžko narazil na sobě rovného, možná jen z prostého důvodu, že se lidé do Středových plání jednoduše bojí.

Můžou za to různé historky a zkazky o tvorech a netvorech žijících na mírně zvlněné vysočině s obrovskými pláněmi, kde se nedá nikde schovat. Jediné místo s větší nerovností, kde se dá bezpečně tábořit, jsou malé vrcholky hor podél řeky Jasné a několik malých lesíků. Jinak je Středová pláň opravdu jen holou plání, válí se tu nespočet stříbřitě šedých balvanů, pozůstatků z dob války mezi Obry. Tedy alespoň tak se to vyprávělo v jedné zakázané pohádce.

Potíž je ovšem v tom, že ta pohádka je opravdu zakázaná a ten z rodičů, který by se opovážil, byť i jen náznakem zasvětit své dítko, do tolik utajované kouzelné Staré historie Království, by riskoval životy celé své rodiny.

„Vidíš to, příteli?" oslovila jsem svého koníka. Ten zastříhal ušima, a aniž by zvolnil svůj klus, pootočil na mě hlavu.

„Nikde nic," klusali jsme velkou a pohodlnou cestou, dříve to byla ta největší z obchodních cest, spojovala oba cípy Království. Mořské břehy severu a písečné duny jihu.

Vinou krále a jeho podlých plánů však obchodní cesta den za dnem zůstávala prázdná, jen strážní věže znaly ruch a shon, který na nich kdysi probíhal. Zatřepala jsem hlavou, nemůžu vzpomínat, život je teď a tady.

„Jednou..." zašeptala jsem tiše a tam, kde zub času vyhlodal dříve pevnou dlážděnou kostku, zůstala v bahně otisknutá podkova. Stvrzovala slib, že se jednou obchodní cesta bude psát s velkým O. Nebude prázdná jako doposud.

„Tudy to bude kratší," zastavila jsem Věrného do kroku a uhnula z prostorné cesty na vedlejší, sotva znatelnou cestičku uprostřed velkého houští a mnoha velkých balvanů. Všechny byly mnohonásobně větší než já sama a tvořily v rovinaté krajině velký zub, na kterém utkvěl pohled všech, kdyby se někdo díval. Přímo mezi nimi vedla stezka sotva na jeden a půl koně široká. Můj bělouš trochu zaprotestoval.

Do kamenné soutěsky se mu příliš nechtělo. Chlácholivě jsem ho pohladila po krku a kůň se s nevolí rozešel. Usmála jsem se, pořád zapomínám, že je to pouhé zvíře se svými pudy a soubojem naučeného a koňského já.

I pro mě nebylo zrovna příjemné cestovat dlouhou soutěskou mezi obřími balvany a pomalu se měnící krajinou. Z rovné pláně začala vystupovat Středová vysočina a nebýt těch nakupených balvanů, které zabraňovaly ve výhledu, dozajista bychom měli celé pláně jako na dlani.

Takhle se kolem nás jen střídaly různě velké balvany a divoké křoviny planých růží. Na jejich trny jsem si musela dávat obzvlášť velký pozor.

Naše cesta směřovala k jedinému místu, tato poněkud nepříjemná stezka ústila u řeky Jasné a dále po jejím břehu se cestující dostal až k okraji Hvozdu Mionri, pradávnému sídlu elfů.

Nechtěla jsem se zabývat tím kouzelným lesem ve svých myšlenkách dříve, než k tomu bude nevyhnutelně blízko, protože každá vzpomínka na současný stav dříve tak překrásného místa, mi trhala srdce.

Mionri znamená v elfštině píseň. Toto slovíčko vyjadřovalo mnohem víc než ty radostné písničky z poutí, v jeho písmenech byla ukrytá píseň oslavná. Ta nejvyšší z písní na oslavu života a prosté radosti bytí.

Proto mě vždy zarmoutilo, když jsem se dostala až k samému okraji Středových plání a narazila na místo s divoce rostoucími stromy.

Divoce? Možná to tak při prvním pohledu mohlo připadat náhodnému člověku, který se dostal blíž než na několik kilometrů, což je zcela běžná vzdálenost lidí od Hvozdu. Při druhém pohledu však s údivem zjišťoval, že stromy rostou v neměnném a velice důmyslném postavení. Ti, kdož měli křídla, mohli dosvědčit, že z vrchu tvoří Hvozd jeden překrásný a složitý obrazec táhnoucí se mnoho a mnoho mil až za obzor.

V dnešních dnech však ztratil na kráse a kouzlech. Dříve se v šumění listí a větví ozývaly překrásné písně a každý, kdo do Hvozdu vstoupil, dlouho hledal ta správná slova na označení pocitů z písní.

Kdy to však bylo naposledy, co les někomu zazpíval? Tiše mlčel a nechával lidi myslet si mylné domněnky o tom, co ve svých útrobách skrývá.

Stal se hlavním úkrytem všech kouzelných bytosti, hlavně v jeho západní části té, která ještě nebyla tak zničená vlivem krále Pošlapatele. Vyrostlo zde mnoho malých osad a vesniček, kde se ukrývají ti, jejichž žilami protéká prastará Magie.

Doposud tam byli v bezpečí skrytí, vždyť lidé už na ně nevěří.

„Nesmíš plakat," okřikla jsem se, když jsem s Věrným scházela k břehům řeky Jasné, Středové planiny se ukryly za vysoké břehy řeky a balvany Obrů a na západní straně se v nedaleké dálce objevovaly první ze stromů Hvozdu Mionri.

Tak jako pokaždé mi pohled tím směrem nedával klidu. Pokud se stromy znovu nerozezní, nikdy mi Hvozd do srdce nepřinese štěstí, jako tomu bývalo.

„Ať už jsme tam," poplácala jsem bělouše po krku a povolila otěže. Koník okamžitě pochopil. Pohodil hlavou, a i když už jsme byly od brzkého rána na cestě a teď se schylovalo k poledni, vyrazil cvalem vpřed a nevypadalo, že by ho to nějak zmáhalo.

Postavila jsem se do třmenů sedla, abych hřebci alespoň trochu usnadnila běh a byla za to odměněna zvýšením tempa. Nevěděla jsem, zda se mám radovat z oddanosti bílého zvířete nebo se rmoutit nad rychlejším setkáním s Hvozdem.

Rychlým cvalem se první stromy neustále přibližovaly, ty necelé tři míle kousek po kousku mizely v koňských kopytech.

„Brzdi, chlapče, brzdi," přitahovala jsem pomalu otěže, abych dala rozběhnutému koni na srozuměnou, že už dalšího běhu není potřeba. Teď už na dlouhou dobu nebude rychlého trysku zapotřebí. Ve Hvozdu nám nebezpečí nehrozí a do Stínové vesnice vedou cesty, po kterých se cválat nedá.

Konečně hřebec zastavil, pohozením hlavy mi jasně dával najevo, že by on ještě nějaký ten kus dokázal uběhnout.

„Však já vím," konejšila jsem ho a dívala se směrem ke stromům. I z naší vzdálenosti byly obrovské, a to jsme ještě zdaleka nestáli u hranice lesa.

Pomalým krokem jsme se k onomu místu přibližovali.

." zanotovala jsem první ze sloky elfských písní přeložených do Obecného jazyka.

Znala jsem i elfská slova, ale neodhodlala jsem se je využít. Nepatřilo mi to, neměla jsem na to právo.

Po tváři mi stékaly slzy, když jsem dál pokračovala v nápěvu písně. Bílý kůň se stále přibližoval a má slova získávala na hlasitosti. V té písni jsem vyprávěla o časech minulých. O dobách před touto dobou, kdy se v zemi schylovalo k boji proti Obrům. V těch dobách se lidem vedlo ještě o něco hůře než dnes, lidé byli ve válce dokonce i proti elfům, ale společný nepřítel je všechny spojil a díky tomuto spojenectví se podařilo vyhrát. Na upomínku tak zbyla jen Středová planina, kde se rozhodující souboj odehrál a několik slavností, které současný král zakázal.

„.." Věrný zastříhal ušima, tahle slova nezná. Taky nemohl. V původní písni tyto krátké verše chyběly.

Byla to jen slova na žal nad dnešní dobou, ale i ona má své konce a já se k nim snad blížím. Zastavila jsem koníka před vysokými stromy a pohlédla vzhůru. Jen málo větví si zachovalo své barevné listy, a i když se snažily dodat tu krásu, vypadaly spíše děsivě.

"Zazpívej, prosím..."poprosila jsem tiše a společně s Věrným zmizela mezi kmeny a ponořila se do Hvozdu.

Právo NástupcůWhere stories live. Discover now