Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvacátátřetí kapitola - Strach

Se škubnutím jsem se probrala, vzhlédla jsem vzhůru, odměnou mi byly tmavé mraky ženoucí se po obloze osvětlené Nočním svitem. Jediný zdroj světla. Kéž by jen zlomek světla dopadl až k zemi a zahnal všechny ty tmavé kouty plné nočních děsů. Hlídka Janka a Leonase ještě neskončila, ale já už nebyla schopná jen tak ležet a snažit se o nemožné - opravdu usnout. Zvedla jsem se a deku vyměnila za svůj plášť. Tiše jsem se vydala k místě hlídkujících. Alex s Mirawou spokojeně dřímali.

To se tak někdo má, je nic netrápilo. Věrný zvedl hlavu a zafrkal na pozdrav. Přešla jsem k běloušovi a pohladila ho po srsti. I jeho bílé zbarvení dokázala překrýt tma a ze zářivě bílé zůstala jen tmavá šedá.

„Proč nespíš?" přivítal mě Leonas. „Ještě ti zbývá čas."

„Nemůžu spát," odpověděla jsem a otočila se po stopě zašustění, jak se vítr prohnal suchým keřem na úpatí věkem vyhlazeného balvanu.

„Co skrýváš?" zeptal se mě Leonas najednou.

„Co bych měla skrývat?" zajímalo mě a snažila jsem se, aby se mi hlas nezatřásl nervozitou ze tmy. Za chvilku tu zůstanu sama. Jen já, stíny a...strach. Vědomě jsem překryla svojí auru, aby v ní nemohl elfský král číst, přesto jsem ho neobalamutila.

„Celou dobu, co padla tma, jsi jako na trní a zakryla jsi svoji auru," poukázal Leonas, „klepou se ti ruce, jsi roztěkaná a snažíš se mluvit v klidu, i když se ti do hlasu vkrádají stopy nejistoty."

„J-já...," netušila jsem jak odpovědět, elf mě naprosto dokonale přečetl. Sklonila jsem hlavu.

„Děje se něco?" chytil mě za rameno, aby mi dodal kuráže, já sebou ale jen vyděšeně cukla, „Eyo," oslovil mě, „pokud není něco v pořádku, nech mě, abych ti pomohl. Máš strach?"

Odtáhla jsem se od elfa. Naštěstí díky tmě nemohl vidět oči zalité slzami. „Je to směšné, hraničářka, co se bojí tmy," už jsem se dál neudržela. Slzy se spustily po tvářích. „Nikdo to nesmí vědět, jsem hraničářka."

„Každý se něčeho bojí,"

„Ale já nesmím, nejsem malé dítě. Nemám na to věk!" vykřikla jsem se zavzlykáním. Znovu jsem ucítila Leonasovu ruku na svém rameni. Tentokrát jsem jí nesetřásla. Klepala jsem se po celém těle a snažila se protnout tmu, která způsobovala můj strach. „Už dvacet let..." zašeptala jsem tiše.

„Co?" optal se Leonas zmateně.

„Už dvacet let se snažím zbavit strachu, od té doby, co jsem se stala štvanou zvěří Mojmorů," zavzlykala jsem.

Připomněla jsem si ten den, zdál se jako každý jiný. Splnila jsem svůj úkol a jela si pro odměnu. Jelikož jsem se na cestě zdržela, denního světla ubylo. Věděla jsem, že do vesnice, kde si mám vyzvednout svoji odměnu, dorazím pozdě v noci.

Celým mým tělem projelo zachvění a objetí elfského krále mě vrátilo do reality. Ocitla jsem se v náruči Leonase. Klepala jsem se a snažila se tlumit své vzlyky. Mé tělo opustila veškerá síla a já se nezmohla k žádnému odporu. Ba co víc, s naprostou úlevou jsem hledala pocit bezpečí, který mi už tak dlouho chyběl.

Elfský král jen tiše stál a držel mě v náruči, vědom toho, že mi poskytuje víc než kdokoliv jiný za těch nespočet let, kdy jsem byla jen já a můj kůň.

„Hnali mě. Stala jsem se lovnou kořistí," odvážila jsem se promluvit a ve vzpomínkách se vrátit k onomu dni před dvaceti lety.