Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) pětačtyřicátá kapitola - Pod tíhou pohledu

Mirawa musela krotit svoje nadšení, když se ráno probudila, potichu po vlčím způsobu zavyla když se protahovala a pak vyskočila. Dřív než člověk řekne jakékoliv slovíčko, byla v lidské podobě a divže překvapením nevypískla.

„Potichu!" tišil ji Leonas.

„Ty žiješ!"

Vypadá to tak," zasmál se elf, „rozhodně jsem neměl v plánu umírat."

„Ale...myslím tím," zarazila se dívka, „že jsi vzhůru a jak se zdá zdráv!" usmála se a přispěchala k elfovi, který stále seděl u mojí postele a hlídal můj spánek. Stejně jsem už byla vzhůru, jen jsem si užívala tu krátkou chvíli, kdy jsem prostě vypla a dál ležela v kožešinách a užívala si nic nedělání. Jen na chvíli jsem předstírala spánek a nechala dění v jeskyni plynout podle dění jiných.

„Spí?" ukázala Mirawa na mě.

„Má právo na to odpočívat," komentoval to Leonas, jasně, že elf věděl, že už jsem dávno vzhůru, ani pečlivým maskováním své aury jsem ho nedokázala ošálit, a nebo právě kvůli tomu.

„Já nespím," zamumlala jsem a otevřela oči.

„Klidně ale můžeš, ještě je čas," uklidňovala mě Mirawa.

„Všeho je dost, jen času ne," povzdechla jsem si a hrabala se z přikrývek. Najednou se mi zatočila hlava, na chvíli jsem ztuhla, než se motání hlavy a rej hvězdiček před očima neustálil.

„Jen si lehni a spi," zatlačil mě Leonas nekompromisně zpět do pokrývek, když si všiml mého zakolísání. Protestovala jsem, ale marně, „potřebujeme tě plnou síly, vím, kolik Magie jsi za posledních pár dní využila."

„Jak...jak to můžeš vědět, vždyť jsi spal!"

„Všechno jsem to slyšel," povzdechl si elf, Mirawa se už dávno vzdálila z jeskyně, zatímco Alex s Jankem dál spokojeně pochrupávali, sluníčko se hrdě hlásilo o svůj další nový den a vypadalo to, že konečně přestane vládnout šedavá obloha plná mraků. Ráno bylo jasné a jistě i mrazivé. V doupěti však bylo příjemně teplo. Leonas pokračoval: „Od začátku jsem věděl, co se se mnou děje. Do posledního detailu. Bylo to, jako být zamčený v těle a jen jako divák bez možnosti hlasu přihlížet," vysvětlil.

Zarazila jsem se: „takže všechno víš?"

„Jo, snažila ses mě docela nevybíravým způsobem probrat a nejen jednou, dokonce jsem měl strach, že mě snad i prokleješ," zasmál se Leonas, jeho smích dokazoval, že je zase opravdu mezi živýma, určitě ne v plných silách, ale smrt mu už nehrozí svojí pěstí. Zašklebil se bolestí, „netušil jsem, že dokážeš využívat slovník průměrného dělníka."

Zarděla jsem se: „To měl být kompliment?"

„Na tak křehkou dívku se taková slova nehodí. Tolik přídomků, co jsem si zasloužil a kolik hartusení jsi pronesla."

„Já vím, omlouvám se," posadila jsem se v peřinách, bylo mi blbé dívat se na Leonase z pozice ležícího. Nejsem přece nemocná.

„Lehnout!" zavelel.

„Abys na mě koukal hezky z vysoka, ani mě nehne!" protestovala jsem a zůstala jsem sedět, stejně byl výš než já, takže jsem musela zvedat oči, abych na něj mohla pohlédnout.

„Tvá hrdost?" zeptal se a usmál se.

„Spíš je to důstojné," opravila jsem elfovo označení, „hrdost je...,"

„Pro elfy?"

Zamračila jsem se, ta doba je přece už pryč. Kdy se elfech tvrdilo, že o svoji hrdost snad i zakopávají. „To se říkávalo dřív."