Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Patnáctá kapitola - Odraz smrti

Zastavila jsem Věrného, tak jako ostatní elfové své koně. Právě jsme vyjeli z Hvozdu a já jen mohla tiše sledovat, jak se stromy zase zařazují na své místo.

Celou tu dobu, co jsme Hvozdem projížděli a dokonce i při táboření, nám stromy samy vyšly vstříc a rozestupovaly se tak, aby nám umožnily ničím nerušenou cestu vpřed.

Otočila jsem svého koně, abych mohla vidět na celou formaci elfů. Ti, kteří budou odteď pokračovat pěšky seskakovali ze hřbetů neosedlaných koní, pohlazením a hřejivými slovy jim děkovali za jejich pomoc. Pak se stádo koní v čele s tou mladou elfkou na strakatém koníkovi rozběhlo zase zpět.

Teď už pěší vojáci utvořili nacvičenou formaci a dál čekali na rozkazy svého velitele. Elf v sedle mohutného šedáka se rozjel vstříc svým svěřencům a udílel svá nařízení k hromadnému a co nejrychlejšímu přesunu.

„Nejdéle zítra o poledni bychom měli dorazit k Vlčímu hradu," přijel k boku Věrného Janko se svým koněm.

Zadívala jsem se na rytíře a kývla na srozumění, že souhlasím.

Pak se vyrazilo na cestu. Po přítmí lesa a starých strážců s věkovitou kůrou jsem změnu krajiny vítala. Všude kolem se zdvíhaly kopce a v dálce dokonce i vysoké štíty dvou největších hor. Zavěty a Patjy. Někde tam na jejich úbočí z druhé strany, než právě přijíždíme, se nachází Vlčí hrad, takže mi vůbec nebylo jasné, jak je možné, že cesta k našemu cíli bude trvat sotva den a půl. Od rozednění a výpravy na naší dnešní cestu uběhly sotva dvě hodiny, takže máme dnešní den ještě celý před s sebou, ale nikdo z nás, kord když teď máme jednotku pěších vojáků, nemůže cestovat bez přestávky. Věřila jsem však, že Janko svůj kraj dostatečně zná a povede nás přes různé zkratky tak, aby nám cesta trvala o více než polovinu času než byl můj časový odhad.

Následovala jsem, tak jako ostatní rytíře na jeho bojovém koni, hned vedle mě kráčela ta plavá okupovatelka srdce mého hřebce. Taky si jí Věrný žárlivě střežil a běda jinému koni, jakmile se dostal příliš blízko.

Nikdy jsem takové chování u svého koně nezpozorovala, ale pokud to bylo stále únosné, nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost.

„I takhle může vypadat láska," smál se chování mého koně Leonas.

„Láska? Spíš přespřílišná žárlivost," komentovala jsem to a přitáhla otěže, aby si hřebec neusmyslel, že i kůň před ním je příliš velkou hrozbou.

Leonas se jen mému tvrzení tiše zasmál a pohladil po krku svou klisnu, dál mi nevěnoval pozornost. V tichu přerušovaném jen duněním kopyt na trávě a frkáním koní jsme dorazily k vysoké skále, cesta už nepokračovala nikam jinam. Janko zastavil svého koně a čekal na nás.

„Kudy teď pojedeme?" ptala jsem se a sledovala terén kolem skály. Napravo se prudce zvedal svah a vlevo bylo akorát vysoké křoví. Ocitli jsme se snad ve slepé uličce?

„Přímo skrz," ukázal na skalní stěnu Janko a nevšímal si našich nechápavých pohledů. Opustil sedlo a přešel ke skále. Chvíli se na ní díval a pak našel, co hledal. Chytil skalní výčnělek a bez viditelné námahy odsunul kus skály stranou. Vytvořil se tak velký průchod.

Do pukliny mezi jednotlivými kusy skály jen stěží dopadalo světlo. Vchod ještě zalévalo světlo z venku, ale pak nebylo nic jiného než nepropustná tma.

„Tudy?" zhrozila jsem se.

„To není nic strašného, elfové umí vykouzlit dostatečně světla," řekl Leonas, snad aby mě uklidnil. Podívala jsem se na něho.