Právo Nástupců

Právo Nástupců: Sedmá kapitola - Uplatnění...

„Nejsem králem elfů," zarazil mě hlas přímo za mnou. Rychle jsem se otočila, věděla jsem, koho mám za svými zády očekávat. Ignorovala jsem jeho popření, jak se sluší a patří jsem poklekla k pokloně před králem.

„Jsi králem a vždy jím budeš," odporovala jsem. Ze rtů Leonase vyšel jen zmučený povzdech.
Ta slova už slyšel, je tomu už skoro tisíc let, v těch dobách, kdy se teprve schylovalo k válce s obry, kdy se teprve chystal usednout na trůn. Už od dob jeho zrodu byl připravován na tu chvíli, jeho vlastní otec ho učil, co ho jednou čeká a jak vládne správný elfský král. Prvních několik desítek let svého života ono proroctví o svém dalším určení života miloval. S radostí a uctivou pýchou se nořil do poznání o kralování, pak však přišel zlom.

Na království se začala valit jedna pohroma za druhou, začalo to s nedorozuměním s lidmi, když byl mladý, elfové a lidé žili po svém boku s neuvěřitelnou harmonií, pak se však v lidech probudila závist elfské krve. Záviděli Magii proplouvající elfskými žilami a schopnost oslovit matku Zemi a moc Přírody. Stačila jedna lidská generace, aby se mír naklonil

a započala rasová nenávist.

V tu chvíli se on svého postavení chtěl vzdát, už netoužil po vládě nad svou rasou. Najednou viděl, co mu vždycky zůstávalo skryté. Otcova ješitnost a pýcha nad mocí Magie, kterou měl zdědit i on.

Jsi králem a vždy jím budeš, to mu vždycky otec říkal, když se snažil vzdát svého postavení.

„Nejsem král," trval na svém Leonas, moc dobře jsem věděla, že se nesmím vzdát ve své snaze. I když to byla jen moje bláhová představa, že ho nakonec opravdu přesvědčím, musela jsem zkusit všechno...

„Našla jsem druhou stopu Osudu," otočila jsem hovor k jinému tématu.

„Víš, kam máš jít?"

„Netuším přesně proč, ale Osud mě vede k Vlčímu hradu. Tam...kde lidé dokážou žít po boku divokých šelem z hor," mluvila jsem a elf naproti mně jen tiše sledoval. Soužití lidí a vlků z hradu na pomezí mezi hranicemi Království a Další země bylo pověstné. Zapomenutá část Království krčící se mezi horami a vlčími tesáky. Tam, kam se ruka Pošlapatele ještě nestačila natáhnout, jenže to platilo doposud. Královská vojska přece táhnou i tam!

„Jen jedno jediné dokáže vojáky z gardy starého knížete vylekat, jen jednomu se nedokáží postavit," pokračovala jsem ve svém hlasitém uvažování dál. Leonasovi moje slova snad ani nemohla dávat smysl. On totiž ani netušil, co se k hradu blíží.

„Proč mi to tu povídáš?" zarazil mě Leonas v mé skoro až samomluvě. Proč jsem mu říkala to, co on už dávno věděl?

„K Vlčímu hradu táhnou vojska Pošlapatele. Je jich možná jen pár tisíc, ale Pošlapatel své armádě vložil do rukou kouzelné zbraně a ke každému oddílu přidal hned několik čarodějů," vysvětlovala jsem situaci, i když mi něco našeptávalo, že to už on dávno ví.

„Kníže poslal pro pomoc a obrátil se na Stínovou vesnici. Prosí elfy o jejich kouzla, aby se tak jako dříve postavili po boku lidí. Nežádá moc, jen malou pomoc před něčím, s čím si on nedokáže poradit," ani jsem si neuvědomovala, že jsem zvyšovala hlas. S každým mým dalším slovem jsem do tónu mluvy přidávala naléhavost. Jenže ani ta elfa nepřemluvila.

„Mám se snad do řad elfských vojáků postavit já sám?" optal se mě. „Proč bych se stával králem?"

Netušila jsem, jestli se mám začít smát, nebo brečet. To za ta staletí v korunách stromů zapomněl všechna práva, povinnosti a pravidla, jimiž se elfové řídí?