Právo Nástupců

Právo nástupců:(Znovuspuštění) Kapitola třicet - Stopy čekají!

Ozvalo se zatroubení rohu. Zvuk svolával všechny jezdce mimo tábor na obranu před nepřáteli. Pokud Janko s Věrným a Planinskou vábničkou odvedou svůj díl práce dobře, předpokládala jsem, že se vrátí tak sotva polovina jezdců, než Mormojští v táboře očekávají. Zbytek může přiběhnout leda tak po svých. Žádný z Mormojských koní neodolá volání vábničky a nezastaví je ani ostré udidlo. To už jsem moc dobře věděla. Proto jsem kdysi tak moc usilovala o její získání. Nejsou jen tak lehce k dostání a patří mezi jedno z velkých tajemství mormojských jezdců. Díky nim dokážou zvládat své divoké koně, kterých se ostatní jezdci bojí. Právě kvůli jejich velké vzácnosti však vábničku u sebe nenosí jen tak někdo. Věděla jsem, že se současného počtu jednadvaceti jezdců má další vábničku u sebe pouze jejich vůdce, který teď rychle vyskakoval do sedla vzpouzejícího se vraného hřebce. Jakmile však jezdec usedl do sedla a pevně koni přitáhl otěže až zvíře bolestí otevřelo hubu, rozmyslel si svoji neposlušnost a vyrazil cvalem vstříc, aby jeho jezdec mohl zaútočit na nezvaného hosta.

Otočil svého koně přímo k únoscům. Elfského krále nikde nebylo vidět, jen o něm všichni věděli díky jeho šípům, které přicházeli ze všech možných směrů z korun stromů.

Elf se ve větvích pohyboval s takovou rychlostí a elegancí, že nikdo z nich netušil odkud přijde ten další. Strhla se obrovská bouře chaosu naplněná ržáním koní a křiku umírajících. Navíc se začali stahovat i ti jezdci, kteří stihli utéct vábničce.

Rychle jsem seskočila ze stromu a rozvázala ty dva. Okamžitě se na mě seběhlo hned několik Mormojů. Vrhla jsem svoji dýku, která se zaryla do masa Mormojského jezdce na nechráněném boku a ten padl s překvapením na bok, ještě zachrčel než odešel i jeho život.

„Vitte Inas," zašeptala jsem rychle krátkou omluvu za další zmařený život. Vždycky se mi příčilo zabíjet. Nikdy jsem nenašla tu správnou formu na to, kdy je smrt člověka oprávněná či správná, pokud k tomu vlastně existuje nějaké pravidlo či vzorec.

Rychle jsem přeběhla k těm dvěma Mormojským koním u úvaziště, oba hřebci byli velice neklidní a škubali za otěže. Přistoupila jsem k tmavému hnědákovi a dotkla se jeho čela, kůň okamžitě zbystřel a přestal cukat hlavou.

Tím letmým dotekem jsem k němu vyslala svoji vlnu Magie. Jen malé provazce Magie bez velkého smyslu, ale ke svému účelu posloužili. Nechtěla jsem zvíře začarovat nebo uřknout. Potřebovala jsem jen, aby dokázalo na svém hřbetě snést jezdce i bez krutého zacházení a škubání za otěže pro jeho zkrocení. Věděla jsem, jaký je Alex špatný jezdce.

Zamotala jsem tak koníkovi hlavu i přestože jsem mu zanechala jeho zcela volnou vůli. Přítomnost cizí Magie však udělala své a zvíře se soustředilo na svůj problém v hlavě než na svoji vzpurnou a ohnivou povahu. Rychle jsem koně odvázala a podala otěže Alexovi.

„Jeďte k Bílému městu!" podívala jsem se na Mirawu.

„Tentokrát nezklamu!" slíbila dívka a jediným plavým skokem se změnila ve vlčici.

„A co ty?" ptal se Alex a zdráhal se znovu opustit místo dění bez toho, aby se jakkoliv přičinil o doplnění hrdinských písní.

„Pojedu za váma, musím ale vyzvednout ještě jednoho elfa," vykřikla jsem a naskočila na druhého koně. Hřebec pode mnou zatančil a nervózně zafrkal.

Pohladila jsem ho po krku a zvíře se uklidnilo. Otočila jsem koně směrem do tábora, ještě jednou se ohlédla po Alexovi a Mirawě, kteří oba mizeli pryč. Vlčice tentokrát svá slova brala opravdu vážně a s vlčí divokostí bránila mladíka na koni za sebou. Prudce vyrazila vpřed a výskokem shodila ze sedla jednoho z Mormojů, na zemi se jezdci zakousla do krku a trhala, dokud nezůstal nehybně ležet, pak pokračovala dál za Alexem. Stříbrnou vlčí srst zabarvenou krví.