Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Čtrnáctá kapitola - Vážně jsi to ty?

Mladík si s nedůvěrou prohlížel onoho muže naproti sobě, prý je to král na hoře Zavětě, nikdy nic o takovém králi neslyšel.

„Ale...o tom mi otec nikdy neřekl," na chvíli se zarazil Alex, vlastně ani netušil, zda o tom otec ví.

„Je to jedno z velkých Tajemství, je jen pár lidí pod Horami, kteří o nás vědí," vysvětloval Král Wavrik. „Jsme hříčka přírody, jak nás nazývá Pošlapatel a ti..." nedořekl svoji větu, když se do síně přihnal vlk. Ten nejkrásnější, jakého Alex doposud viděl. Bílou srst protkávala šedá a tvořila překrásné vzorce v huňaté srsti. Už na pohled vypadala tak měkce a jemně.

Vlk ale rozhodně přívětivě nevypadal. S hrdelním vrčením se přihnal rovnou k Alexovi. Stál naproti němu s vyceněnými tesáky a pak zaútočil, krátce po něm chňapl.

To však už zasáhl Wavrik. Rychle po útočníkovi chňapl a s nevídanou silou s ním mrštil daleko od Alexe. Ten jen vyděšeně sledoval, co se to před ním odehrává a nechápal nic.

Vlk, kterého král odhodil, se se skluzem po kamenné dlažbě zastavil a vyrazil znova vpřed.

„Dost!" vykřikl král a postavil se jako obraná zeď před mladíka. „Co tě to popadlo?" promluvil k vlkovi. Stále se ještě neuklidnil a se zlostným vrčením sledoval Alexe. Hledal nějakou skulinku, která by mu poskytla možnost na něho zaútočit. Několikrát dokonce i rozzuřeně chňapl po svém králi.

Královi rysy se proměnily. Obličej se mu prodloužil a místo zubů měl ostré tesáky, když na neposlušného vlka před sebou zavrčel. To zavrčení málem zastavilo Alexovi srdce. Účinek mělo i na vlka před králem. Ještě chvíli rozzuřeně vrčel, pak však stáhl své bojové postavení a zakňučel. S hlavou hluboce skloněnou ukazoval svoji podřízenost a vydával při tom zvuky jako malé štěně. Nakonec zavrtěl oháňkou.

„Takhle se chová k našemu hostu?" král se zdál očividně rozčílený. Alespoň jeho tvář však ztratila vlčí rysy. „Až se uklidníš, znovu přijď, někoho ti představím," rozkázal vlkovi s královskou autoritou, ten se s posledním zakňučením otočil a odcházel ze síně.

„Moc se omlouvám za chování mé dcery, však ona nám to vysvětlí, až dorazí," otočil se zpátky na Alexe. Po jeho vlčí divokosti, se kterou mluvil s neposlušnou vlčicí, nezbyla ani stopa.

„Ještě jednou se moc za chování mé dcery," zopakoval svoji omluvu Král Wavrik, když za vlčící zapadly těžké dveře od síně. „Kde jsme to skončili?"

Alex netušil, kde vlastně začít s otázkami, jediné, co se dozvěděl, bylo šokující zjištění, že divoké šelmy, které doposud pokládal za obyčejná, poněkud přerostlá zvířata, jsou bytosti myslící, mluvící a dokonce na sebe berou lidskou podobu.

„Kdo všechno o vás ví?" zeptal se.

„Jak jistě víš, v Království je spousta Tajemství, některá jsou už dávno vyřčená a ztratila na své síle, jiná stále přetrvávají. Tajemství o Wulfinech je staré už od dob Boje s Obry a od těch dob je jen málo z lidí, kteří o nás vědí," vysvětlil Wavrik.

„Ví o vás můj otec?" ptal se Alex dál, přešel zmínku o bojích, tak jako drtivá většina obyvatel v Království o Staré historii neměl ani ponětí. Nikoho to většinou ani netrápilo, kdo by se trápil tím, co neví.

„Tvůj otec patří mezi jednoho z hlavních pastevců, je zavázán slibem, že o nás nikomu nepoví,"

„Takže to ví a mě nic neřekl."

„Je to Tajemství," připomněl mu Král.

„Proč...," chtěl se zeptat na důvod své záchrany, proč mu vlci nabídli, že ho zavedou do bezpečí, ale znova byl jejich rozhovor přerušen. Tentokrát však mladou dívkou, světlé vlasy jí ač spletené ve dvou copech spadaly až někam k pasu. Pleť měla o něco tmavší než její otec a její modré oči zářily nepochopenou zlobou.