Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) pětadvacátá kapitola - Dej nám svoji Magii!

Ani jsem netušila, jak dlouho jsem svůj příběh vyprávěla. Zda to bylo po celou dobu, kdy jsem já měla mít hlídku či snad ještě déle. Najednou se však nad vrcholky vysokých balvanů přikradlo světlo. Tma se začínala rozpouštět a už nebyla tak děsivá a neprostupná, zavládlo šero.

„Měli bychom vyrazit na cestu dál," promluvil Leonas, když mě pustil ze své náruče.

„Ale...vždyť" s úlekem jsem si uvědomila, že si elf ani na chvíli neodpočinul. Byla jsem však ráda, že jsem svou hlídku nemusela absolvovat sama. Vždyť to vlastně ani hlídka nebyla. Jen jsem se ponořila do svých vzpomínek a ve své mysli odcestovala zpátky časem.

„O mě se nemusíš bát, jsem elf, nepotřebuji tolik spánku jako lidé," uklidnil mě.

Otočili jsme se na cestě zpět a oba jsme se vraceli do místa tábořiště. Nebe nad našimi hlavami, vysoko nad obludnými balvany už rozhánělo svoji noční černotu. Bylo jen otázkou chvilky, kdy na východě vyjde slunce a přestože jeho paprsky svou silou nedosáhnout až k zemi vinou vysokých kamenných zábran, přibude dostatek světla na další cestu vpřed.

„Leonasi," oslovila jsem elfa ještě dříve, než jsme dorazili do tábora. Všichni už byli vzhůru a chystali se na další cestu, „děkuji." zašeptala jsem tiše a pak o něco hlasitěji pronesla: „Nikomu to neříkej, prosím."

Nikdo se nesmí dozvědět mé tajemství, jsem hraničářka se strachem ze tmy! Další tajemství je společné - skrýval mě ve své náruči. Co by tomu tak řekli elfové uprostřed Hvozdu? Jak by se tvářila Rada ve Stínové vesnici. kdyby její členové věděli, že mě elfský král k sobě pustil tak blízko? A co víc, sám mě do své náruče vzal.

Elfská etiketa a sociální cítění měla poněkud jiné hranice než uvolnění lidé. A to, jak si mě Leonas pustil blízko, byl vychován mezi elfy, znamená to snad něco?

Podívala jsem se na krále, kterému jsem pomohla najít jeho místo a přijmout to, co plynulo z jeho práva a pak se rychle odvrátila. Na nic takového nesmím myslet. Podal mi jen záchranou ruku v době, kdy jsem potřebovala a to jen mé já, žijící tak dlouho zcela o samotě začíná...hledat společnost?

„Vyrazíme na cestu dál," promluvila jsem do ticha a zavolala na svého hřebce. Věrný po boku s plavou klisnou Leonase okamžitě přiběhl. Vypadalo to, že si ti dva koně začínají spolu rozumět. Úvahou o jejich jezdcích jsem se raději nezabývala.

„Pojedeme," pohladila jsem Věrného po bílém nose a upravila nakrčené řemínky jeho postroje. Za několik dalších minut už jsme všichni byli připraveni vyrazit dál.

Nikdo by nepoznal, že jsme v tomto místě strávili noc. Leonas se svou klisnou kráčel vpředu, jako jediný tohle místo alespoň trochu znal. Byl přítomný jeho vzniku. Tenkrát v těch časech, když po boku tehdejšího krále zde přemohl vládce obrů. Nejvyššího a nejděsivějšího z obrů. Kamenec zasažen do svých očí, neviděl, kam kráčí a vstoupil do magického pole. Jeho nejvěrnější z nohsledů ho vinou jeho volání následovali.

Magie místa uprostřed planin měla za následek, že nejen Kamenec, ale i ostatní obři neukojenou zlobou a zuřivostí zkameněli. Jejich srdce však ve skalách tepají dál a čekají na dobu, kdy se budou moci znovu probudit.

„Nechť spí až na věky," pronesla jsem a udělala před sebou ochranné znamení, když jsme se ještě hlouběji nořili do středu vysokých hrobek.

„Kdy odsud vypadneme?" zazněla za mými zády otázka vyřčená Alexem, jeho aura byla celá zaplněná potlačovaným strachem, nervozitou a nejistotou. Kolem ni však zářilo královské Právo nástupců, které mladíka ukolébalo ve své jistotě a tak se navenek, pro toho, kdo v aurách neumí číst, jevil jako hrdý a silný. Já však pravdu o něm věděla. Rychle jsem ještě více k sobě stáhla svoji auru.