Právo Nástupců

Právo Nástupců: kapitola třiašedesátá - Učitel a jeho žačka

Během chvíle jsme s Leonasem osaměli, dívala jsem se, jak elfský král nejdříve listuje knihou popisující Válku s obry a snad i očekává, že něco řeknu. Načež to nevydržel a s pohledem upřeným na mě se zeptal:„Proč jsi jim ještě neřekla, co dalšího Vyzvání obsahuje?"

„Protože to není důležité, pokud Král Vyzvání zná, stejně ho odmítnu, nebude mít šanci se ze souboje vyvlíknout a navíc, musím zachránit alespoň samu sebe. Nedovedu si představit...," ztišila jsem hlas a pak jsem pokračovala: „to byl důvod proč na mě tenkrát pořádali Hon Mormojové. Proto si je Král najal."

Všimla jsem si vzteku, který se Leonasovi usadil na tváři. Mlčky mě objal. Pevně mě k sobě přitiskl a já si jeho objetí užívala. Pevně jsem se chytila rukama a tvář opřela o jeho hruď. Zašimraly mě jeho zlaté vlasy, ale mě to bylo jedno. Pak se ode mne odtáhl, ale jen na krátkou chvíli. Políbil mě a zadíval se do mých očí.

„Nikdy by tě nezískal," zašeptal a pak ve velkolepém gestu poklekl na jedno koleno.

„Leonasi, co to děláš?" vykřikla jsem a snažila se, aby toho nechal a zase si stoupnul. Byl však neoblomný.

„To, co jsem měl udělat už dávno, zapomenout na svůj post Učitele a Krále a říct ti o svých citech ještě, než si stihla zmizet. Čekal jsem tak dlouho, nebudu už otálet ani minutu!" zarazil mě Leonas. Povzdechla jsem si a zadívala se do jeho překrásných elfských očí. I já svého učitele milovala, rozdělovala nás dálka našich vědomostí, přibližovala naše podobná krev a spojovala nevyřčená láska.

„Elenyo, má Zářící Hvězdo, vezmeš si mě, budeš stát po mém boku...," nestihl říct nic dalšího, když jsem vykřikla své jasné: „Ano!" a po tvářích se mi rozeběhly slzy.

Leonas vytáhl dýku a chytil pramen svých zlatých vlasů, jediným rázným sekem jej usekl a pak vlasy smotal, začaly zářit a když je omotal kolem mého prstu natažené ruky, zformoval se do jednoduchého zlatého prstýnku, který hřál. Byla v něm totiž ukrytá celá naše láska.

Pak vstal a skryl mě ve svém náručí. 

Trvalo skoro tisíc let, než se naše srdce mohly opravdu a bez jakýchkoliv zábran spojit. Nikde ve Staré historii neexistuje jasná zmiňka o tom, jaký vztah vlastně panoval mezi mladou Poloviční a jejím Učitelem, ačkoliv někteří historikové si dovolili tvrdit, že vztah Elenyi, lidské hvězdy, a mladého Leonase, z vůle svého otce její Učitel a mladý Nástupce elfského trůnu, byl hlubší než mohl kdokoliv tušit, nikde to zapsáno nebylo.

Nikdo nezapsal jak jsem každý den sledovala elfovu tvář a snažila se, abych uklidnila rozbouřené srdce, přemáhala jsem ho silou rozumu, kdo kdy viděl, aby takto vážený elf, budoucí král elfského lidu mohl milovat mladou dívku s poloviční krví o tolik mladší než je on sám. Od mých rodičů jsem věděla, že taková láska je možná, ale nikdo mi nedodal dostatečné kuráže to opravdu přiznat. Přišlo mi nereální snít o někom, jako byl on. Byli jsme tak vzdálení naším postavením. Naše rodokmeny se sice mohli s klidem měřit, oba jsme byly možnými Nástupci našich otců, jen s tím rozdílem, že on byl čistokrevným elfem a já jen Poloviční.

Utekla jsem k životu Hraničářky a vzdala se celého mého života, abych jej pak po tisíci letech mohla zase vrátit na cestu, ze které jsem se vzdálila.

"To znamená, že se bude slavit Svatba?" zarazila jsem se a vrátila svoje myšlenky zase do přítomného okamžiku.

"Co se tak divíš?" zasmál se Leonas.

"Když to je potřeba spoustu příprav a jestli se to má všechno stihnout...," zarazila jsem se uprostřed věty, když jsem postřehla elfův pohled.

Zasmál se a odtáhl se ode mne, aby mi mohl zpříma pohlédnout do očí: "Hlavně klid, netušil jsem, že svatební přípravy takto postihnout i tebe, že z toho vyvádí kdejaká venkovská holka je normální, ale ty, Elenyo?"

"Není to jen tak ledajaká svatba," ohradila jsem se, "je to královská svatba a...,"

"Bude to v pořádku," zarazil mě Leonas, "jsme v Knihovně, tady je lidí více než dost a všichni určitě rádi pomůžou, teď bychom měli vyhledat Učeného a povědět, co se ještě dneska chystá."

Bylo tomu opravdu tak, ještě dnes mě čeká můj svatební obřad, účastnila jsem se mnoho svateb a mnoho pohřbů, ale žádná z těchto oslav, ať smutná či veselá, nepatřila přímo mě. 

"Dnes, při západu slunce," políbil mě Leonas a nabídl mi rámě, abychom společně vyhledali Učeného. Na něm bude, aby zpečetil náš svazek.