Právo Nástupců

Právo Nástupců: Pátá kapitola - Možná dá Osud

„Vítej, co tě k nám přivádí?"

Poklonila jsem se před vznešeným elfem přede mnou, už jsem ve Stínové vesnici pobyla více než hodinu času, naobědvala se a teď, čistě umytá, oblečená a učesaná jsem stanula tváří v tvář samotnému Velkopánovi.

Neubránila jsem se, a ačkoliv jsem to ještě nikdy dříve neudělala, rychle jsem elfa Ilina srovnala s elfským princem, kterému vláda opravdu patří. Věděla jsem, že se svého postu vzdal a na své místo jmenoval prozatímního vládce, kterého nazval Velkopánem, ale to mělo být jen na dobu nezbytně nutnou během váleční s obry. Jenže na svou právoplatnou pozici se už nevrátil doposud.

„Má cesta a stopy Osudu," odpověděla jsem.

Celým sálem to zašumělo. Věděla jsem, jak se na mě ostatní elfové dívají. Jako na Poloviční, která po dvou desítkách let přišla znovu do Stínové vesnice se zprávou o Osudu. Nevšímala jsem si polohlasného šeptání, i když jsem elfskému jazyku bez problému rozuměla a věděla tak obsah tichých rozmlouvání plných úžasu.

Jeden jediný elf se ničemu nedivil. Jen stál přímo naproti mně a měřil si mě pohledem. S Velkopánem zpráva o Osudu nikterak nezamávala.

„Následuj mě," pokynul mi rukou a rozešel se z velkého sálu. Nezbývalo mi nic jiného než jít za ním.

Prošli jsme sálem, několika chodbami a po schodech do vyššího patra budovy, Velkopán stále pokračoval dál bez jediného slova. To jen mě zajímalo, co všechno o Osudu ví a kudy mě nasměruje dál.

Konečně se zastavil před klenutým obloukem vedoucím do světlé místnosti plné artefaktů z historie. Při průchodu kamennou bránou mě nejdříve málem ohlušilo nepříjemné šeptání, jak se za námi zavřelo staré elfské kouzlo. Věděla jsem, že díky němu budeme zcela chráněni před odposlechem a že se nic z toho, co bude v této místnosti vyřčeno, nemůže dostat ven.

„Stopy Osudu..."začal zamyšleně Velkopán Ilino, „je zvláštní, že se mezi elfy vracíš po dvaceti letech s tak velkou zprávou, naposledy, když jsi u nás hledala bezpečí, v tom měl prsty Pošlapatel a dnes Osud. Tak velké úkoly pro dívku jako jsi ty, Ele..."

„Neříkejte mi tak!" zarazila jsem ho dříve, než stihl doříct to, co načal.

„Stále trváš na oslovení Eya?" optal se.

„Je to bezpečnější. Jméno...jméno je mocná zbraň a to mé,"

„Osud opravdu obdařil a ty stále víš, že po právu," řekl Ilino.

Moc dobře jsem věděla, co všechno tím myslí. Jedno právo je tu však potřeba vyřešit.

„Jako první jste zmínil Pošlapatele, je to důvod proč tu jsem. Donesla se ke mně zmínka, že kdesi v Království žije ten, jemuž proudí žilami krev původních králů. Patří mu Právo nástupců a já mu ho chci pomoci uplatnit," vysvětlila jsem celý ten důvod mého zjevení zde ve Stínové vesnici.

„Právo nástupců povídáš..."odmlčel se elf, „vím o tom, Osud se mi zmínil a tvoji návštěvu už dlouho očekávám."

„Dlouho?" zeptala jsem se.

„Přesně dvacet let ode dne, kdy jsi opustila zdejší bránu," upřesnil Velkopán. Měla jsem, co dělat, abych nevydechla šokováním. Věděl už dvacet let, že tento den přijde, že je v Království někdo, kdo může uplatnit Právo nástupců a nic neřekl?

„Proč jste neřekl, že o Právu už dávno víte?"

„Ten, kdo jej smí uplatnit, se ten den teprve narodil a nejdříve musel dospět. Na tobě bude, abys ho nalezla."