Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) šedesátá kapitola - Když se ocitneš v pasti.

„Však já jí ukážu," brblal si sám pro sebe a mířil přímo do stájí dole pod knihovnou. Na stájníka jen něco zabručel a chystal se sedlat svého koně. „Vždyť ani ty mi nepatříš," postěžoval si vysokému vraníkovi. Kdysi o takovém koni sníval, vlastně pokaždé když přemlouval svýho líného horského koníka k rychlejšímu tempu. Kde mu je asi konec? Žije Hrach, nebo ho už nic netrápí? Co jen by on za toho šedivého valacha jen dal...zase by spolu kontrolovali ovce a kozy nahoře v ohradách.

Jeho svěřený černý kůň divoce potřásl hlavou a zbavil tak mladíka dotěrných myšlenek, zrovna se snažil mu vložit udidlo do tlamy, aby pak mohl přetáhnout zbytek kožené uzdečky přes uši koně. Sedlo už mu na hřbet dal. O chvíli později už v boxe stál plně připravený kůň, chytil ho za otěže a mlčky vyšel ven.

Teprve když za ním zapadla těžká vrata knihovny uvědomil si, že tohle je už jenom na něm. Padl do pasti svého Osudu a bude si muset poradit sám. Vyhoupl se na koně a vyrazil vstříc k domluvenému místu, původně si myslel, že se na tuto akci vypraví všichni společně, ale pochybnosti mu nedovolily, aby se svěřil s plánem, který se mu zrodil v hlavě a k jeho splnění mu pomůže banda vzbouřených občanů, kteří nejsou smířený se svým živobytím a věří, že se mohou mít líp.

„Za nového krále, Za Právo Nástupců," třímal svůj meč Alex ve skupince asi třiceti dalších. Kdo by si myslel, že to byli jen prostí a hloupí sedláci se sekery a srpy, šeredně se pletl. Našel se tu jeden nebo dva, ale to bylo vše. Ostatní byli nechvalně známí svojí pověstí, ne lapků či zlodějů, ale šlechticů!

„Už je konec utlačování Pošlapatelem," vykřikovali všichni a dodávali si odvahu.

„Jdete se mnou?" zakřičel do toho ruchu Alex a ozvalo se nadšené přizvukování. Jako obrovský vichr se zvedla vlna volání a dodávání si kuráže. „V noci udeříme."

„Mám plány tajných chodeb," popošel dopředu stařík opírající se o hůl a na stůl rozložil vetchou mapu plnou složitých nákresů. Necvičené oko v nich nevidělo nic než jen prazvláštní tvary, když však starý muž na plán přiložil kus děravé kůže, na světlo vykoukl jasný systém chodeb Sídla. Tudy se dostanou do hradu!

Alex se potěšeně usmál. Kdyby ho ostatní vyslechli, kdyby mu Eya dala šanci dozvěděla by se dnes o mapě i dalších bojovnících ochotných se přidat i ona. Ale copak ji mohl věřit?

Ohání se starým mečem, svojí historií, a to ona stvořila Právo Nástupců, co když...to jeho pozbylo platnosti? Nenechá se připravit o to, co vlastně nedávno získal. Jestli si má trůn zasloužit udělá to, ale sám!

Podíval se po ostatních, všichni k němu vzhlížejí. Nebýt jeho jistě by dál zůstávali zalezlý ve svých životech spořádaných občanů a dál by se klaněli před Pošlapatelem.

„Přichází nový král!" vykřikl Alex a nemohl se dočkat noci...

„Mohu s vámi ještě mluvit?" podíval se na starce. Jen mu přikývl na souhlas a ukázal na tichý kout jeskyně, kde se všichni sešli.

„Tak povídej, co potřebuješ?"

„Já...nevím, kde začít," začal se ošívat Alex. Opravdu toho měl v hlavě moc, nedokázal udržet ruce v klidu a netušil, zda je opravdu správně, to co dělá, ale nehodlal se vzdát. Pak se zhluboka nadechl a rozhovořil se. Hovořil dlouho, vyprávěl starci celý svůj život, tak nějak tušil, že mu může věřit a že se dočká pomoci. Ani si nevšiml, že se celý den začal překlenovat a schylovalo se k rozhodné noci.

I já sledovala tiše zapadající slunce, uběhl skoro celý den a Alex nikde. Ještě pár chvil a padne noc. Celé správní město nebude zahalovat stín ze Sídla, ale noc se svým hvězdným hávem.

„Ještě se nevrátil?" zeptala jsem se Mirawy, která tiše vstoupila do studovny. Otočila jsem se na ní a uviděla její zklamané zavrtění hlavou.

„Proč tohle dělá?" povzdechla si Mirawa. Jak jen vysvětlit vlčici, že to co zažila ona, tehdy když její milý zemřel, vlastně prožívá i Alex? Živil v sobě naději, viděl se králem, učil se jednat a na povrch začala vystupovat jeho rozhodnost a chuť vládnout. Začal si uvědomovat odpovědnost, která se pojí s pozicí vládce a pak se jeho svět zbořil. Právo se zachvělo, když jsem přiznala, kdo opravdu jsem. „Má Padlá Hvězda znovu zazářila," zašeptala jsem tiše, „Právo Nástupců se vrátilo tam, odkud vzešlo. A Alex si to moc dobře uvědomil, že pokud nic neudělá, pozbude to, co mu doposud patřilo," vysvětlila jsem.

„Vážně to udělal?"

„Co myslíš?"

„Šel tam?" pohodila hlavou směrem k vysoké věži Sídla.

„Možná," odpověděla jsem, „třeba našel skulinku, jak se tam dostat, ale kdo ví, zda trůnu opravdu dosáhne?"

Mirawa na mě pohlédla s nadějí v hlase: „Opravdu by se mu to mohlo povést?"

Mohlo, ale taky nemuselo. Samotné Sídlo ještě skrývá mnohá tajemství, které ani Sám jmenovaný král nepoznal. Třeba bude štěstěna přát a Alex se tam opravdu dostane, ale jak daleko? Je vůbec možné, aby se dostal až ke králi? Stačilo jen vidět jeho jízdu Gardy a bylo jasné, že na víc než na třináct bojovníků se ke králi nikdo blíže nedostane.

I kdyby se do Sídla dostal, ven už se jen tak snadno nedostane. Lehce se létá vzhůru, když se najde volná cesta, ale o to hůř se zase dostává zpět, když ji zaplní vojáci a meče.

Je to jako když se ocitneš v pasti...