Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) dvaapadesátá kapitola: Brány Správního města

„Vítejte ve Správním městě," teatrálně jsem rozpřáhla ruce, když jsme se zastavili před vysokou zdí, která ohraničovala prostor mnoha domů, domků, paláců, knihoven i obchodů.

„Ještě tam nejsme!" poznamenala Mirawa a nervózně se zavrtěla v sedle. Celých několik dní si střídavě stěžovala na bolest ruky, zad, nohou a dalších částí těla, ale tvrdošíjně odmítala jakoukoliv pomoc, která by zahrnovala léčení utržených zranění po boji s trollem. Měla svoji wulfinskou hrdost a nechtěla přiznat, že jí její matka odebrala víc, než jen její Vlčí amulet. Dala jsem si za úkol, že po tomhle všem musím o wulfinech získat chybějící vědomosti. Trochu jsem se styděla za to, že jsem o národů zpola lidí a vlků věděla jen tak málo. A to jsem si říkala hraničářka.

„Za chvíli budeme," konstatoval Alex a pohladil po krku své jezdecké zvíře. „Uteklo to tak rychle."

„Ještě není konec," brzdila jsem Alexovu rychlost, se kterou zavíral celý náš příběh. Tušila jsem, že se toho ještě tolik odehraje, než se opravdu posadí na trůn. A kdo ví...zda na něj vlastně opravdu usedne. Otočila jsem se v sedle a zkontrolovala svoje oba meče. V klidu si hověly schovaní pod rafinovaně složenou dekou, tak aby zakrývala mé zbraně a nebudila příliš pozornosti.

Tak blízko Sídla, skoro pod nosem Pošlapatele znamenal jakýkoliv neuvážený krok jasnou vstupenku do vězení, takže i držení našich zbraní patřilo mezi ty riskantní počiny a kdyby zcela nenadále sňali pochvu z ostří a spatřili všechny ty rytiny výjevů ze Staré historie, rozhodně by jen mříže nezastavily moji nenadálou prohlídku Sídelního sklepení. Možná, že bych skončila až na hranici. Tedy až po Slavnostech. Během nich i takový král, jakým Pošlapatel byl, zakázal jakékoliv násilí a lidi se bavili. Tedy měli se bavit, podle všech vyhlášek to jasně Sámjmenovanný král nařídil a ten, kdo by se halasně nebavil, netančil a neprovolával slávu svému vládci, by taktéž mohl špatně skončit.

„Co jsou vlastně tyhle Slavnosti?" zeptal se mě Alex den před tím, než jsme opravdu stanuli tak blízko Sídlu. Už teď bylo skoro na dosah ruky, jasně jsme mohli obdivovat jeho důmyslnost, s jakou ho elfové postavili a tu šedavou oponu těžkých mračen a likvidaci krásy kdysi překrásné stavby mající na svědomí neklamné známky toho, jak vede svůj lid dnešní vládce.

Dávno už není Správní město opravdu správou Královské hlavní správy, ale krčí se pod diktátorem vládnoucí železnou rukou nebo spíš rukou třímající železo.

Zahleděla jsem se do ohně a usmála jsem se při vzpomínkách. Starých a možná trochu vybledlých, alespoň, co se týče toho, když je srovnám s dneškem. Vlastně nejsou to vzpomínky co vybledlo, ale dnešní skutečnost. „Slavnosti jsou týdnem veselí, zábavy a oslavy Magie a darů země, nebo alespoň to, co z nich zbylo," ušklíbla jsem se. „Jistě i Pošlapatel ctí staré zvyky, ale předělal si to k obrazu svému. Dnes lidi opěvují to, jak dokáže král moudře rozdělit pole a rozhodnout, co se kde bude pěstovat a kolik toho lidem zabaví."

„Takhle bys neměla mluvit," napomenul mě Leonas a rozhlédl se po malé lesní mýtince, kde jsme se utábořili, „i les zde má uši."

„Bojíš se snad?"

„Ne, jen nechci, aby neuvážená slova zakončila naši cestu."

Na to jsem raději neodpověděla, raději jsem se dala do dalšího povídání: „Až dorazíme do Správního města tak uvidíš, každý večer se tančí, každé ráno se odevzdává dar, dříve přírodě a jejím vlastním zákonům, kterým podléháš i ty. Dnes však blahorodnému a skvělému králi," musela jsem to říct, tak se přece mezi lidmi má mluvit o králi a ti, kteří o něm chtějí promluvit musí tato slova ctít, zda vážně nebo jen na oko už ale nikdo neřeší. Naštěstí. Rázně jsem se zvedla a přihodila pár polínek do ohně: „Měli byste se naučit krčit svá záda, jinak každý pozná, že nejste králi nakloněni."