Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) třiapadesátá kapitola-Místo vědění

„Mnoho alchymistů se snaží najít lék pro tu nebohou řeku, mrtvolně zapáchající a líně tekoucí, ale ouha...lejou do ní po litrech zázračných lektvarů, ale nepomáhá to," vysvětlila jsem Alexovi.

„Proč ne?" otázal se mladík a nadzvedl se v sedle, aby na řeku lépe viděl, po jejích krajích rostly vysoké keře barevně kvetoucích květin. Lemovaly mnohé chodníčky a snažily se průchozím přebít puch z vody. Nepříliš účinně, ale ani to davu nevadilo, a i kolem řeky spěchalo mnoho lidí.

Nad tím vším vyrůstalo Sídlo. Zvedalo se do své výšky na ostrovu skály, který se zvedal přímo z prostředka města, převyšoval se nad všechna ostatní stavení a ulice a teprve pak se na skále vypínal dříve elfský zámek plný barev a světla. Záleželo na slunci, na síle jeho paprsků podle roční doby, na úhlu dopadajícího světla dne, jak byl blyštivý kámen zabarven. Tomu je ale už mnoho let. V dnešní době se halil v šedivém oparu a stínu hrozivých mračen, vztahujících se nad nejvyšší z vysokých věží.

„To je děsivé," zhodnotila scenérii Mirawa a zavrtěla se v sedle, „jak dlouho to ještě budu muset trpět na sobě?" poukazovala na šaty z jemného plátna barvy zrajícího obilí, zdobené vkusnou výšivkou o několik odstínů tmavší nití.

„Radši se neptej," odpověděla jsem jí a pak jí pohrozila, „a ne že se oblékneš do toho, co nosíš běžně, na to tady nejsou zvyklí, je to jasné?!" I já na sobě měla dlouhé jako rozbouřené moře modré šaty. Stejně jako moře zdobí stříbrná pěna, tak mé šaty lemovala krajka ve stejně stříbrné barvě. Pro jízdu v sedle jsou šaty sice poněkud nepraktické, ale pro klidný průchod do města zcela žádoucí.

„Vypadám v tom jak kašpar," postěžovala si a pobídkou rozešla svoji klisnu.

„Náhodu, ani bych neřek," uklidňoval jí Alex, zasloužil si však akorát nevrlý pohled.

„Nesnaž se se mnou laškovat!" zpražila ho Mirawa. A hrdě projela kolem. Zakroutila jsem nad nimi hlavou a nechala Věrného, aby následoval tmavou hnědku cestou dál. Zmizel nám výhled na celé město, schoval se za vysokými domy, jak jsme sestupovali dolů. Sídlo se však před námi tyčilo čím dál tím víc, se všemi svými zahradami a kaskádou vodopádů končící ve špinavé vodě řeky. Měla jsem dojem, že právě vody vodopádu jsou příčinou nevábné vody v řece, ale dokázat jsem to nemohla. Nikdo by mi to nevěřil.

„Ty to tu znáš?" zeptal se mě Leonas, všiml si, že už jsem několikrát svěsila ramena v tíživém povzdechu. Neodpověděla jsem, jen se na něj se smutkem v očích podívala. Nevyžadoval moji odpověď a pokračoval: „Já ano, pamatuji si město z dob, kdy neslo elfský název a jednu z věží zámku jsem i já sám pomáhal stavět. Je až bolestné sledovat to, co z něho lidé zanechal a jak si jej znetvořili sami pro sebe." snad jako kdyby v té chvíli slyšel svého otce: „Jsou to jen lidé, co mohou si zabaví pro sebe, to, co nemohou alespoň znetvoří." I zámek měl své srdce, které mu lidé stále ještě neukradli, jen se díky němu a temné Magii Pošlapatele zahalil do šedivého závoje.

„Tudy," přerušila jsem Leonasovo rozjímání, když už nic dalšího neříkal, jen s podivným nostalgickým pohledem sledoval okolí. Zatočila jsem do uličky po levé ruce a pokračovala dál, cesta se stále jen a jen svažovala. Zápach řeky se ale nedostavil a ani nedostaví. Odkláněli jsme se od hlavních velkých a rušných ulic, až se město začínalo pomalu vylidňovat.

„Kam nás to vedeš?" otázal se Alex a popohnal svého vraníka.

„Uvidíš," odpověděla jsem, „na místo, kde nám dokážou pomoci a zodpoví miliony otázek."