Právo Nástupců

Právo Nástupců: První příběh Staré historie

PRVNÍ PŘÍBĚH STARÉ HISTORIE

V dobách, kdy Království zpívalo písně o hrdých elfech, jenž nosí nosy nahoru a na lidi pohlížejí zpatra jako na tvory, kteří jsou bez Magie v jejich žilách naprosto zbyteční, se narodil tehdejšímu králi syn.

Byla to velká sláva, několik dní se zpráva šířila celým Královstvím. Nejen přes písečné duny a vrcholky hor nad Mořem, kolem patníků kupeckých cest na Středové pláni, ale i kolem bran Hlavního města. Zmínka o prvorozeném synovi se dostala i ke králi Elfů ve Stínové vesnici.

Zrovna učil svého syna, který co nevidět převezme jeho vládu. Pokrčil nos a polohlasem si cosi šeptal se svým Rádcem, který mu onu novinu přinesl. Polohlasně spolu mluvili a mladý elf se snažil, aby z rozhovoru odehrávající se před jeho očima a co hůře v doslechu jeho uší, slyšel co nejméně. Odposlouchávat patřilo mezi ctnosti nevychovanosti a on ctil pravidla elfského národa. Dělal, že se to jeho netýká a snažil se tak svou mysl přesvědčit, že ten zvuk, co se dostává k jeho uším, není potřeba překládat do řeči a dávat mu tak na srozuměnou probírané téma.

Jelikož ještě nebyl tolik zběhlý v životě elfa, nedařilo se mu to a tak se k němu dostalo několik poznámek. První z nich hovořila o malém dítěti, další patřila lidskému králi a ta třetí nebyla zrovna zdvořilá a jasně vykazovala elfské smýšlení o národě lidí.

Od toho okamžiku, kdy se mladý elf s Právem Nástupce dozvěděl o novém králi lidí, uběhlo už dlouhých sedmadvacet let, tedy pro lidi to byl opravdu dlouhý věk, vždyť za tu dobu se z malého nemluvněte stal mladík a princ vhodný k zastoupení svého otce. Pro Elfa ty roky však neznamenaly skoro nic, sám Leonas se na svůj post Vládce elfského národa připravoval skoro celé století a to ještě poté, co si jedno celé století odžil jako řádný elf. Vždycky na svůj post a Právo Nástupců shlížel jako na vyznamenání a se ctí svůj úděl přijímal.

Až do ono osudného dne.

Zrovna se schylovalo k noci a dozajista plné hvězd. Slunce se sklánělo za střechy Stínové vesnice a stromy hvozdu zpívaly uvítací melodii vládci tmy - stříbrnému kotouči Luny, když se z křoví ozvali tiché pst. Tak aby zaujalo mladého elfa. Následně na to se z úkrytu vyhoupla čtveřice elfů. Všichni byly starší než Leonas, ale nikdo z nich nebyl tak váženého postavení. Rychlým skloněním hlavy dali najevo své uznání a pak jeden z nich začal hovořit: "Leonasi, pojď s námi, v První," myslel tím první malou vísku ještě než začnou Středové planiny, "se koná slavnost a starý Uricho už spí, můžeme využít Průchod a budeme tam včas," oči mu zasvítily, když sděloval svůj plán.

"Nikdy s námi nechodíš a přitom se děvčata na tebe ptají, doslova nám visí na rtech, jen aby jim neuniklo ani jediné slovo o elfském následníkovi trůnu," začal ho přemlouvat i další.

Stačila ještě chvilka nabádání a Leonas se rozhodl, že s nimi na tu lidskou slavnost půjde. Tiše se proplížili kolem spícího hlídače Průchodu a během několika málo okamžiků, které nestačí ani k napočítání do deseti, stáli kousek od První, vesnice na hranicích se Středovými planinami. V zapadajícím slunci se zelené louky planin zdály ještě víc svěží, než je tomu opravdu.Škoda že za pár století z nich zbudou jen prachem a pískem pokryté holé prostory s obrovskými kameny mrtvých obřích těl, to ale Leonas v tu chvíli netušil. Obdivoval se kráse, kterou příroda nabízí. Na zelené trávě se pásla stáda dobytka patřící sedlákům z První.

Následoval elfy dolů do vesnice. Přivítali je s nadšením a pokřiky provolávající slávu. Nikde se nesetkal s odporem, se kterým o lidech mluvil jejich otec. Čekal pokrčená čela a nenávistné pohledy, ale ani jednoho se od lidí nedočkal!