Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění)kapitola dvaatřicátá - Právo Starších zbraní

Planinské pohraničí jsme už měli na dohled. Stejně jako když Planina začínala i její konec byl bez přechodu. Stejně jako kdyby vzal někdo pravítko a namaloval na zemi tlustou čáru oddělující úrodnou půdu a lesy kolem řeky Vahany a pískem a kamením pokrytou nehostinnou pustinu. Ostrý přechod mezi dvěma světy. Tím zemědělským a divokým.

A kousek od jeho hranic se něco dělo. Ospalý klid, který tu během poledne většinou panuje narušilo dusání kopyt mnoha a mnoha koní. Mormojští jezdci zavítali až na kraj planin ve svém Lovu na naháněnou kořist.

Ozvalo se divoké ržání, povedlo se jim to. Všude kolem nás se sjížděli Mormojští jezdci a bylo jich mnohem více, než kolik nás pronásledovalo před Bílým městem.

„Plánovali to!" zašeptala jsem nevěřícně. Já hraničářka, sedla na lep divokým nájezdníkům. Jejich vůdce mě dokázal přechytračit.

Jak jen mohl vědět, kudy Planinu opustíme? Dokázal to odhadnout nebo na každé místo poslal stejný počet jezdců? Napočítala jsem kolem naší malé skupiny celkem osm družin, tedy celkem padesát šest jezdců.

Mohlo mě to potěšit, tolik jezdců se sjelo, aby dostalo naši malou skupinku se mnou v čele. Věrný zařehtal a hrábl kopytem. Věděla jsem, že je hřebec odhodlaný se postavit i tak velké výzvě jako je útěk.

„Nemáme proti nim šanci!" vykřikl Janko a díval se na změť koňských těl. Jezdci kolem nás cválali ve stále se zmenšujících na sebe návazných kruzích, takže nám zabraňovali v útěku, kdyby byl tak jako tak možný.

Koně ržáli a jejich kopyta vířila prach, pak se ozvalo zvolání v cizím jazyce. Posíleno kouzlem se neslo přes celou planinu a na všechny jezdce mělo překvapivý účinek. Jako mávnutím kouzelného proutku se všichni naráz zastavili a zachovávali svoji formaci. Čtyři zcela přesné a pravidelné kruhy, navzájem se překrývající, takže v každé vzniklé mezeře stál jeden jezdec.

Podívala jsem se po hrdých bojovnících, všichni do jednoho naprosto ztuhli, očekávající další rozkazy, i koně způsobně stáli a přežvykovali udidla bolestně se zarývající do jejich huby od pevně přitažených otěží.

„Velký Kahar sám osobně!" z velkého chumlu se oddělil jeden z jezdců a vznešeně uváděl jejich vůdce.

Přímo k nám přijížděl hrozivě vypadající divoký válečník v sedle tmavého hřebce. Otočila jsem Věrného jeho směrem a zůstala stát.

Vůdce zaryl paty do slabin koně a hřebec se až nebezpečně blízko mého bělouše postavil na zadní, doprovázené divokým řehtáním. Klopil uši a odhaloval bělmo očí.

Jen jsem Věrnému přiložila ruku na bílý krk, cítila jsem jak se pod kůží napínají svaly a i můj kůň má nutkání se hřebci postavit a nenechat se zastrašit vyhrožováním soupeřícího hřebce. Díky svému tréninku však zůstal způsobně stát, jen zvedl hlavu v hrdém, pevném postoji.

„Tak se znova setkáváme!" přivítala jsem Mormoje a s naprostým klidem vyčkávala jeho dalších reakcí.

„Věděl jsem, že jsi to ty!" jeho oslovení bylo drsné a v každé slabice zněl jasný, tvrdý přízvuk někoho, kdo se snaží mluvit Obecnou řečí, ačkoliv jeho rodným jazykem je řeč vzniklá v divokých planinách.

„Poloviční...," odfrkl si, „nepatříš nikam dívko! Vzdej se nám, předáme tě králi! Stále ještě jsem nezapomněl příkaz, který jsem před dvaceti lety dostal."

„Jakým právem?" změřila jsem si hrubiána pohledem, střetla jsem se s jeho pichlavýma očima.

„Právem přikázání!"