Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Desátá kapitola - Tanec tváří v tvář

Chtěla jsem mu dokázat, že nejsem malou holkou, za kterou mě označil. Jistěže moje jedna polovina se za ní možná dala označit, když vezmeme v potaz, že Leonas byl hrdinou událostí před skoro tisíci lety a už v té době měl několik staletí života za sebou, takže jsem se ním opravdu nemohla jen tak měřit.

„Malá holka," brblala jsem si pro sebe, když jsem se převlékala z tmavé modrých šatů. Překrásnou róbu jsem vyměnila za pro mě něco mnohem známějšího – hraničářský oděv. I když i na něm se projevila moje dívčí marnivost. Vybrala jsem si variantu mého nejhezčího a nejzdobnějšího, toho, který jsem vytahovala jen pokud si to zasloužila příležitost - při audienci u zazobaných šlechticů nebo pokud jsem chtěla udělat dojem na elfského krále, tak jako teď.

Tunika byla poněkud delší s několika cípy, takže od přepásaného pasu tvořila krátkou sukni do půli stehen, rukávy byly tříčtvrteční a nabranější v ramenou, pokud jsem uvolnila kožené šňůrky na loktech, spadaly v elegantním rozšíření tak jako na elfských dámských šatech, jen se lišily délkou, při boji by bylo nevýhodné mít rukávy pomalu až k zemi.

Kožená vesta i kalhoty zdobily elfské znaky a vysoké boty se honosily pravou dračí kůží.

Usmála jsem se na svůj odraz do zrcadla, teď jsem připravená se Leonasovi postavit. Jen tady ve Stínové vesnici jsem si mohla dovolit odhalit můj původ prozrazující uši, dotkla jsem se zašpičatělých boltců s pomalu až dětskou naivitou. Třeba přijde den, kdy ani je nebudu muset skrývat. Upravila jsem si ještě vlasy svázané do jednoduchého copu, který mi spadal přes levé rameno dopředu.

Otočila jsem se od zrcadla a přešla přes místnost ke komodě. Měla jsem tam uložené své meče. Nikdo nikdy nepochopil, proč s sebou vozím meče dva, když využívám pouze jeden jediný a ten druhý skrývám před zraky všech ostatních. I teď byl bezpečně zabalen v kůži a pevně převázán, tak, aby ani kousek z kovu nespatřil denní světlo.

Lehce jsem rukou přejela přes chránící kůži a vytáhla ten druhý meč. Ten nebyl tak důkladně zabalený, pouze kožená pochva se stříbřitým zdobením schovávala ostrou hranu čepele. Neschovávala jen smrtící zbraň, ale i jemné rytiny prozrazující něco málo ze Starých dějin. Už jen držení takového meče vyžadovalo dostatečnou kuráž. Já ho navíc bez jakéhokoliv ostychu používala a nebála jsem se jím pohrozit komukoliv, kdo by mě kvůli těm jemným rytinkám chtěl prozradit Králi. To že jsem zůstávala stále svobodná, vypovídalo o tom, že se mi to dařilo.

Rychle jsem ostří zkontrolovala a pak jsem si pochvu připnula k opasku. Po vzoru všech pánů – šermířů jsem si pravou ruku ležérně opřela o jílec a vyrazila z pokoje až na cvičiště.

Nebylo to od hlavního Sídla nijak daleko, stačilo jen projít Velkými zahradami, kaskádovitě poskládanými nad sebou, a už z dálky jsem mohla zaslechnout chřestění narážejícího kovu.

Elfové nikdy nezaháleli, i v dobách míru a klidu se stále cvičili v umění boje a udržovali své dovednosti stále ve střehu.

Proto mě ruch nijak nepřekvapil, věděla jsem prostě, že i kdyby nehrozila válka, elfové by cvičně bojovali dál.

V jednotlivých odděleních cvičiště se různě staří elfové snažili proniknout do tajů správné obrany a výpadů. Od těch nejmenších pomalu ještě dětí, které ve svých rukách svírali mečíky a celou tu průpravu brali jako hru, až po ty starší a zkušené znající pravdu krvavých střetů.

Míjela jsem nejen šermíře, procházela jsem i kolem lučištníků a jezdectva. Na velké jízdárně právě čtveřice jezdců cvičila složitě vypadající jezdecké formace. Na chvíli jsem se zastavila u hrazení, abych mohla obdivovat souhru, s jakou jezdci ovládali svá zvířata. Ke všemu jsem si všimla, že ti, kdo sedí na hřbetech mohutných hřebců, nejsou jezdci nýbrž jezdkyně.