Právo Nástupců

Právo Nástupců - kapitola šestašedesátá: Právo Nástupců

Sálem šumělo neporozumění a dohady. O čem to ti dva mluví? I na Jankově tváři se usadil nechápavý výraz. Byl to však Král,kdo vysvětlil nastalou situaci: „Tato dívka," zarazil se a rychle se opravil: „tedy pardon, Poloviční!" dodal opravdu důraz na slovo Poloviční, „se před dvaceti lety měla stát mojí ženou a matkou mého následovníka. Vybral jsem ji, jakožto tu nejvhodnější partii pro tvoření budoucího rodu!"

„Poněkud nešťastně zvolené zásnuby," odvětila jsem kysele.

„Poslal jsem Mormojské jezdce, aby mi ji přivedli, ti však selhali a po Poloviční jako kdyby se slehla zem," podíval se na mne: „To u tebe však není žádná neobvyklá věc, že?" Pak se zase zaměřil na celý sál: „Teď tu však po dvaceti letech stojí,Poloviční s krví Starých králů, dcera samotného Tomise Udatného, Elenya Padlá Hvězda!" zvolal Král.

Pevně jsem zavřela oči, rozklepalo mě tohle prohlášení, tušila jsem,že to ví. Nevěděla jsem, kde se to dozvěděl, ale už tehdy mi bylo jasné, proč si jako budoucí manželku chtěl zvolit mě. Pak jsem oči prudce otevřela. Zase znovu klidná a sebevědomá.

„Elenyo,"oslovil mě Král jménem, „máš možnost napravit svoji chybu,kterou jsi před dvaceti lety udělala. Vládni po mém boku a já zapomenu na tvoji neposlušnost," vztáhl ke mně Král ruku i přes protesty své Gardy a nejvěrnějších z věrných, kteří zaplnili celý trůní sál. Nevšímal si jejich nesouhlasného mručení. „Slibuji, že se ti nic nestane. Tobě jakožto i tvým přátelům." Vyčkával ve svém mocném gestu nabízené ruky.

Nemohla jsem udělat nic jiného, než se rozesmát a udělat několik kroků zpátky, abych svým slovům dala na věrohodnosti: „Ty?" otázala jsem se. „Vážně si troufáš žádat o moji ruku. Chtít si mě vzít? Abys upevnil své Právo na trůn a stal se Nástupcem?Opravdovým, tak aby nikdo nemohl zpochybnit tvoji vládu a tyranii.Jak se opovažuješ?" vykřikla jsem. „Nikdy bych se nestala tvojí loutkou, figurkou po tvém boku. Jistě násilím držená!"

„Měla bys všechno, po čem může královna toužit, drahé šperky,překrásné šaty a svoje komnaty," uvedl svoji nabídku na pravou míru Král,

„Vůbec mě neznáš, unikla jsem Lovu divokých Mormojů, myslíš, že by mě umlčel kus kovu?"

„Pokud by to bylo nezbytně nutné," prohlížel si Král své prsteny na znamení, že ho tento rozhovor nudí. Mezi prsteny byl i ten pečetní s jednorožcem na květu růže, znak mého otce a celého Království.

„Nikdy!"vykřikla jsem a postavila se do obranného postoje a ukázala na Krále, „vyřešme to tak, jak se sluší a patří. Vyzívám tě na souboj!"

„Já  ale s tebou nechci bojovat!"

„Budeš muset!"

„Jakým právem mi rozkazuješ, co já musím a nesmím?!" rozlítil se Král.

„Právem Vyzvání!"

Na chvíli se zarazil, podíval se na mne a pak se rozesmál: „Opravdu máš tu drzost a vytahuješ na mě tisíce let stará kouzla?" kývl na kapitánku Gardy, která k němu přispěchala s mečem ve zdobené pochvě. Všimla jsem si Leonasova výrazu a tichého zašeptání: „Ten patřil otci!"

„Opravdu si myslíš, že mě přebiješ mocnými slovy? Víš jaký držím meč?" vytáhl elfskou ocel z kůže. Na světlo se tak zablyštěla černá čepel. „Tohle je meč elfského Krále!Pravda poněkud upravený, ten šílený stříbrný lesk se ke mně nehodil," zhodnotil meč Pošlapatel a důvod, proč bylo teď ostří celé černé.

„Zloději!"vykřikl Leonas a nebýt toho, že jsem ho zarazila, jistě by se po Králi vrhl sám.

„Zklidni si toho svého elfíka," upozornil mě Pošlapatel.