Právo Nástupců

Právo Nástupců: Dvacátáčtvrtá kapitola - Obětí hvězd

OBĚTÍ HVĚZD

"Byl to den jako každý jiný, žila jsem stejně jako doposud, svým kočovným životem. Jen já a můj kůň, jezdila od vesnice k vísce, od sídla k chatrči v horách a udržovala v Království klid a řád a samozřejmě se snažila přežít ve zlých dobách," začala jsem s vyprávěním o mém strachu.

Připomněla jsem si ten osudný večer a stále v bezpečí Leonasovi náruče si rozpomněla na onu hrůzu. Zrovna jsem se vracela z jednoho úkolu, který jsem vzala. Město v Jižních dálkách ohrožovaly nestvůry z temnot, které se usídlily v lesní bažině. Právě bažina a hustý porost podobající se džungli zpomalily můj postup a než jsem mohla s úspěchem a pocitem dobře odvedené práce sklonit meč, z brzkého rána se stalo pozdní odpoledne.

Proto, když jsem se vracela zpět pro zaslouženou odměnu, kterou jsem předem stanovila se starostou města, padal na krajinu soumrak. Před námi byl ještě velký kus cesty, dávno padne tma, než spatřím první světla města. Zastavila jsem svého koně na vyvýšeném místě v krajině. Pohlédla jsem dolů na široké louky a les v dálce, za ním je ještě jedno údolí s řekou a za její vodou, přes kterou zde vede most, se za skalní soutěskou nachází můj cíl cesty. Nejméně dvě hodiny vzdálený.  Oba, já i můj kůň, jsme byli znavení po náročném dni.

Pohladila jsem silného hřebce s krémovou srstí a černou hřívou po krku a pak ho znovu pobídla do kroku. Kůň se dal do pohybu. Neustále stříhal ušima, jako by se snažil něco zaslechnout.

"Všechno je v pořádku," konejšila jsem zvíře, i když jsem sama ve vzduchu cítila něco, co sem nepatří. I mě mé smysly napomínaly, abych zůstala ve střehu. Stále jsem netušila, jaké nebezpečí zde v krajině soumraku může číhat, je ale jen otázkou času, než se nepřítel, pokud opravdu nějaký je, objeví.

Jakmile jsme sešli krátkou terénní nerovnost, hřebec se sám dal do klusu, i on se těšil, až si po náročném dni odpočine. Krátce zafrkal, než se na můj pokyn rozeběhl vpřed. Jeho kopyta se jen letmo dotýkala země, slunce nám svými posledními paprsky ozařovalo cestu. Louka se vinou rudého zbytku světla zdála jako hořící planina. Od zlaté srsti koně se odráželo světlo a silné svaly se napínaly v rychlém běhu.

Dorazili jsme sotva do poloviny rozlehlých luk, když se na krajinu sneslo zatroubení. Zatroubení z rohu.

Svolávající na lov.

Lov hnané zveře.

Lov Mojmorů.

Co dělají zde? Tak daleko na jih od Středových pláních? Zarazilo mě to. Koho vlastně honí?

Najednou se ze stínu lesů kolem velkých luk tryskem vyřítily dvě skupiny po sedmi jezdcích. Jezdci se rozložili do formace.

V tu chvíli jsem pochopila.

Pochopila jsem, že lovnou kořistí jsem já!

Poloviční!

Nechápala jsem, jak jen mě našli? Vždy jsem si dávala pozor, abych svůj původ neodhalila, i přestože jsem nezůstávala v úkrytu a dál chodila mezi lidmi. Vždy však s kápí či pečlivě maskovanými uši. Se staženou aurou a skrytými kouzly, tak aby mě žádný z královských čarodějů nemohl odhalit. Teď však znají moji totožnost!

"Stůj, Poloviční!" dolehl ke mě Magií nesený hlas. Najisto jsem věděla, že ke mě mluví vůdce lovu, protože jen on měl právo využívat jednoduchou Magii, mezi kterou patřilo i zesílení hlasů.

"Ne!" vykřikla jsem, můj vzdor se zachytil o Magii ozvěny hlasu lovce a tak jsem věděla, že se k němu donesl.

Pobídla jsem koně.