Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) Kapitola třiačtyřicátá - Kde, kdo a kdy?

V té době, kdy elf ležel ve svém uzdravujícím spánku jsem se pustila do velkého učení Alexe. Když ustal déšť a zbyla po něm jenom podmáčená zem, jsem mladíka vzala s sebou na lov.

„Vstávej," houkla jsem na Alexe, který se v během nic nedělání válel na svém místě, kde si ustlal a užíval si klid.

„Co, proč?" zabručel a otevřel doposud zavřené oči.

„Vyrážíme na lov."

„To jako fakt?" do mladíka jako když střelí, během chvíle stál na nohou a pídil se po dalších informacích. „Koho budeme lovit? A jak? Čím?"

„Zadrž," brzdila jsem jeho nenadále nadšení, „všechno uvidíš, tak jdeš?"

„Bez příprav?" zarazil se.

„Vezmi si plášť, třeba ještě sprchne," houkla jsem na něj, vzala svůj luk, zkontrolovala počet šípů v toulci a na zkoušku vytáhla jeden, abych zjistila jakou špici má hrot a opustila jeskyni.

Alex se ke mně po chvíli přidal a zasypal mě dalším přívalem svých slov: „A jak bude lov probíhat? Kde začnem? Kde mám svoji zbraň?" a další a další otázky přicházely a střídaly se společně s mnoha jeho postřehy, nejednou vyplašil naši lovnou zvěř a nedával si ani trochu pozor, že právě probíhá lov. Brněla mě z něho hlava, prudce jsem ho zarazila a otočila se k němu.

„Lov započal jakmile jsme opustili jeskyni," vysvětlila jsem mu, „a zmlkni už, nebo nechytíme ani veverku."

„Veverku?" zamračil se. „To se taky jí? Já myslel, že...," najednou Alex sklapl, to když jsem se na něj podívala, vytáhla šíp a během chvíle měla luk napjatý a přímo jeho směrem, šípem jsem však mířila někam za jeho rameno, to však vyděšený mladík nemohl tušit, „héj! Opatrně s tím!"

„Ticho!" sykla jsem a nespouštěla oči ze svého cíle. Nevím, jak je to možné, ale i přes ten rámus, co Alex nadělal se na dostřel šípu objevila skupinka srn společně se srncem. Obezřetně jsem si stádo prohlédla, doba, kdy by s sebou srny měli mladé už minula, mohla jsem si tedy vybrat. Srnce jsem nechala na pokoji, jeho masa bylo pro naši skupinu příliš. Zaměřila jsem se na mladé srny kolem něho.

Naznačila jsem Alexovi, aby se ani nehnul, zhluboka se nadechla a pustila napjatou tětivu. Výhoda mého luku, který stavěli elfové, byla ta, že jsem si mohla dovolit napjatou tětivu i několik minut, aniž by mě vysilovala námaha svalů potřebná k napnutí.

S typickým svistem započal šíp svůj let, minul mnoho křovin a kmenů stromu a nakonec se zabodl do svého cíle. Ulovená srna mučivě vykvíkla a pak se svalila k zemi. Její společníci ze stáda se velice rychle rozprchli. Zůstala jen ona, s vykulenýma očima a jasnou zprávou o smrti zapsanou ve vyhasínajícím pohledu.

„Přesný zásah!" vyhodnotil šíp Alex a sledoval, jak jsem se rozběhla ke zvířeti.

„Děkuji," pohladila jsem zastřelenou srnu po její hebké srsti, na chvíli se zastavila v pohybu, zavřela jsem oči a zašeptala dvě slova, abych osvobodila duši zvířete, která byla ještě v úleku slabě spoutaná s mrtvým tělem. Sjela jsem ze srnčí srsti na podmáčenou zemi a pod mými prsty vyrašila malá květina.

„Doušinka!" poznal drobné lístečky Alex, květina mrtvých jak se jí říkalo mezi lidmi. Nebylo nic zvláštního, že právě tyto drobné lístečky vyrůstaly na hrobech a pokrývaly místa posledního odpočinku tmavě zeleným kobercem a medově zbarvenými kvítky. Nikdo z lidí, alespoň těch, co nevěřili Magii, netušil, že to poslední Energie života vytváří tuto květinu.