Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění)čtyřiačtyřicátá kapitola - Teď budu bdít já

Večeře, kterou připravil Janko, byla výtečná. Srnčí se rozpadalo v prstech a na jazyku zůstala jeho správně kořeněná chuť.

„Netušila jsem, že jsi tak dobrý kuchař," vysekla jsem poklonu Jankovi, který se rozesmál: „Postarat se o svůj žaludek je základem všech vojáků a není to nic těžkého."

„No nevím, já jsem rád, že si nepřipálím i vodu," zasmál se Alex a když se na něj otočily všechny přítomné pohledy, snažil se bránit: „Co, co...vaření je od pradávna povinnost žen, alespoň u nás v osadě. Jsem schopný nasbírat potřebné suroviny, když mě pro ně matka poslala, ale víc ne," dodal ještě v obraně, pak však na chvíli zmlknul a ponořil se do svých myšlenek, to když se jeho vzpomínky dotkly tak citlivého tématu jako byla jeho rodina.

Nechala jsem ostatní u ohniště a přešla k elfovi.

„Škoda, že si s námi nedáš," promluvila jsem na něho a pak se zarazila, něco tu nebylo v pořádku. „To snad ne," povzdechla jsem si a zkusila jeho teplotu, ani jsem nemusela dlaň na čelo přikládat nějak dlouho, abych se přesvědčila o tom, že ho zase trápí horečka.

„Mirawo!" zavolala jsem na dívku, okamžitě se zvedla od ohniště a přispěchala ke mně. „Potřebuju vodu, ledovou a z tohohle udělejte výluh," vtiskla jsem jí do dlaně sáček s bylinnou směsí. Jen kývla na srozuměnou a odspěchala pryč. Naklonila jsem se nad elfa: „Proč nám tohle děláš?" Během chvíle měl tělo zase jako v ohni, na kůži mi vystupovaly drobné kapky potu, slévaly se do větších a stékaly po kůži.

S nezlomnou odhodlaností a něhou jsem se o nemocného elfa starala. Stále dokola jsem mu vyměňovala studené obklady a každou chvíli se mu snažila do úst vpravit alespoň trochu léčivého výluhu z bylin. Nezastavila mě ani doba, ke které se den nachýlil. Všichni ostatní se s tichými slovy rozloučení odebírali postupně spát.

„Nechceš vystřídat?" ozvala se za mnou Mirawa. „Aby sis taky mohla na chvíli odpočinout," navrhla mi.

Rázně jsem zavrtěla hlavou, „děkuji, ale zvládnu to," usmála jsem se na dívku.

„Jak chceš," přeměnila se ve vlčici a stočila se do klubíčka ve stínu, během několika dalších chvil jsem zůstala naprosto opuštěná, i když v jeskyni bylo tolik dalších lidí a bytostí. Povzdechla jsem si a podívala se na elfa.

„Prosím, vstávej, nesmíš mě tu nechat samotnou," zaprosila jsem a v očích mě zaštípaly slzy, zahnala jsem je a zhluboka se nadechla, „kdo mi tu pomůže? Kdo by jiný mohl napravit, to co se tak zpackalo? Kdo jiný by mohl vrátit právo Nástupců? Potřebuju tě, slyšíš, Leonasi?" chytla jsem elfa za ruku.

Nebyl tu nikdo jiný komu bych mohla věřit, věděla jsem to, ale nemohla jsem to přiznat nahlas. Byla jsem znavená tím vším, to, že se na mě upíná celý Osud, zraky ostatních a to, co bude dál, záleželo na mém rozhodnutí. To já učila Alexe, jak se má chovat správný král. Ani jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas: „Kdo by se dokázal zapřít a dosadit na trůn toho, kdo tam patří, pokud bych já selhala?" položila jsem otázku, „Alex? Ten se jen honosí svým mečem, který je schopný zapomenout! Chápeš to, Leonasi? Mladík, který je oslněn svým právem a přitom...sám by to nezvládl, staví se za ostatní. Mirawa? Je ponořená do svých žalů a příliš zahleděná do svého smutku a vlčího já, při první příležitosti by to otočila a utekla k moři, tak jak jí bylo napovězeno, jen aby se zbavila své tíhy. Myslí si, že to nikdo nepostřehl, ale já moc dobře vím, kam v hluboké noci vždycky mizí, aby vykřičela do světa svůj bol. Kdo by ve vlčím vytí hádal pláč zoufalé dívky? Ničím jiným ona není, když se nad ránem vrací ve své lidské podobě oči vyplakané. A Janko? Rytíř s obrovskou vůlí a nezlomnými zásady...je příliš věrný svému Baronovi a nikdy by neudělal nic, co by jen náznakem mohlo jeho pána ohrozit. I ten těžko dosadí na trůn vládce a kdyby," ušklíbla jsem se, „jistě by neváhal, kdyby mohl Království předat Baronovi, stačilo by, kdyby se jen slůvkem zmínil. Naštěstí, Baron není tak pošetilý, aby se hrnul do nadvlády celého království. Tak vidíš, Leonasi? Musíš se probrat! Potřebuji tě po svém boku," povzdechla jsem si, vyměnila jsem obklady za čerstvé, podala nemocnému další dávku léčiv a pak jen sledovala, jak jeho tělo spaluje horečka a jeho vnitřní boj. Oheň pomalu dohasínal. Přiložila jsem pár polínek, noci jsou chladné a kdyby nám oheň vyhasl, jistě bychom se ráno probudili zimou. Na chvíli jsem se zamyslela a pak přiživila oheň malým kouzlem, stejně jako zbývající dřevo do sebe natáhlo moji malou Magickou výpomoc.

Pak jsem se znovu usadila na židli u Leonasova lůžka a sledovala elfa. Teplo ohně, praskot dřeva a únava způsobena nejen mým vysokým výdejem Magie, na mě nakonec také zapůsobily a já se propadla do dřímoty.

Probudily mě až neurčitě zvuky, kroky v doupěti a zapraskání ohně a jiskřiček, když někdo přiložil na skomírající plamen. Zavrtěla jsem se v nepohodlné pozici, v sedě na židli jsem se rukama opírala o kožešinu a na rukách jako polštář jsem si v mé únavě položila hlavu. Najednou jsem byla zcela čilá. Prudce jsem se narovnala a pohlédla na prázdné kožešiny. Elf nikde nebyl.

Otočila jsem se k oné postavě u ohniště, zrovna přiložila další z Magií vylepšených polen a tiše ohni něco zašeptal, ten se následně rozhořel jasným plamenem. Doposud nezřetelný stín postavy ozářilo teplé oranžové světlo...

„Leonasi!" vyskočila jsem do stoje překvapením, pak jsem elfovo jméno zopakovala ještě jednou.

„Byla mi zima, tak jsem si dovolil přiložit do ohně," omlouval se.

„Ty pitomče," ulevila jsem si a pak se ve mě všechen ten nahromaděný strach, stesk a beznaděj posledních dní najednou uvolnil jako obrovská lavina. Podklesly mi kolena a já s tvrdým žuchnutím dosedla na postel. Po tváři se mi rozeběhly slzy.

Dříve než jsem se nadála, stál Leonas u mě a něžně tišil mé slzy. Nebyla jsem schopná cokoliv dalšího říct, jen jsem udělala to, co jsem považovala v tom okamžiku za správné...

Pevně jsem elfa objala, měl na sobě košili, ani nevím, jak se mu jí povedlo objevit. Skrápěly jí moje slzy, tiše jsem šeptala: „Jsem už tak unavená."

„Já vím, všechno to vím," hladil mě po vlasech, pak se ode mne odtáhl, „teď však spi, potřebuješ si odpočinout víc, než kdokoliv jiný," hodil hlavou ke skupince kolem ohně.

„Ne," zavrhla jsem spánek, musím se starat o elfa, co kdyby se jeho stav zase zhoršil? Co když je to všechno jen mámení mých unavených smyslů? Iluze představ?

„Tiše a bez protestů," bez větší námahy mě donutil ulehnout do pokrývek, ve kterých ještě před chvíli spal on. „To já teď budu bdít nad tvým spánkem," usmál se na mě.

„Já...," chtěla jsem ještě něco říct, ale jen co se hlava dotkla kožešiny, začaly se mi oči samovolně zavírat.

„Nic neříkej, spi," utišil mě Leonas, „a děkuji, za všechno," slyšela jsem ještě napůl omámená spánkem.