Právo nástupců: (Znovuspuštění)kapitola čtyřicátáprvní - Jenž navrací život

893 106 12
                                    

Svalový třes už pominul, stále však ho sužovala obrovská horkost, navíc jeho tvář byla stažená do útrpné grimasy bolesti.

Uložila jsem se vedle něho, zakryla ho vlastním tělem. Poslouchala jsem zmatený rytmus srdce. Zavřela jsem oči a zahnala slzy, které se mi tlačily do očí.

„Co to dělá?" otázal se Alex zmateně. Sledoval moje počínání a netušil, co si o tom má myslet.

„Bude čarovat, hochu...," vysvětlil Janko, „po elfsku," dodal ještě a otočil se zpět ke své práci, snažil se rozdělat oheň.

Zvedla jsem se do sedu a sledovala elfa ležícího na lůžku, tvář a jeho kůže na holé hrudi se leskly potem. Hlavu měl nepřirozeně zvrácenou dozadu, jak se tělo snažilo vyrovnat s přívaly bolesti. Vytáhla jsem dřevěný amulet na dlouhé kožené šňůrce, sňala ho z krku a konec šňůry si pevně zamotala kolem ruky.

Zhluboka jsem se nadechla a přesunula složitou řezbu nad hruď. Leonasův dech byl mělký a sotva nadzvedával hrudník, ale alespoň něco. Amulet se chvěl, když jsem ho pomalu spouštěla dolů až k tmavé ráně s houbovitým středem.

Bylo děsivé se jen na tu černou stopu dívat, prozatím jsem nedostala dostatečnou odvahu se toho alespoň po okraji dotknout a zjistit, jak bude reagovat na setkání s cizí Životní energií.

Díky svému zbystřenému pohledu elfské krve jsem mohla vidět, jak ona rána žije svým životem a má dokonce i vlastní auru. S odporem jsem sledovala ty temné žilky, které s nadšením pohlcovaly energii života svého hostitele.

Znovu jsem přiložila amulet na nezvaného hosta a vytrvala nad místem, i když sám amulet se chvěl a uskakoval před silou svévolného zranění.

Začala jsem šeptat zaklínadla, jejichž obsah jsem se učila už tak dávno a jen matně si rozpomínala, a ještě méně rozuměla tomu, co vlastně provádím.

Stačil by jeden chybný krok, zaváhání a špatně vyslovené slovíčko a všechno by bylo ztraceno. Na to jsem však nemohla myslet. Poháněna až bolestně palčivou touhou pomoci elfskému králi jsem pokračovala v kouzlení.

Vykřikla jsem, když se ona houbovitá věc začala chvět a z jejího středu jako chapadla vyrazily pramínky černého světla. Mlhovitě se chvělo a natahovalo se po amuletu. Ten se však konečně rozzářil a v jeho středu se objevila kresba runové Magie elfů. Ještě jsem stihla zareagovat, jak se vlčice ptá Janka.

„Co to dělá?" zeptala se Mirawa naprosto zaujatá scénou kouzelného uzdravování, které se spíše podobalo bitvě.

„Čaruje po elfsku, pomocí run a jejich Magie," začal s vysvětlováním Janko, „vidíš ten amulet, co drží na šňůrce nad tím zraněním?" ukázal na magický předmět.

„Je to runa uzdravení, léčení a života. Divím se, kde k takovému amuletu Eya vlastně přišla. Elfské amulety je těžké získat, jsou předávány z elfa k elfovi, nabité svoji vlastní Magií a Magií těch, jenž je porůznu dlouho vlastnili a využívali. Říká se, že runové amulety svým používáním sílí, než že by se z nich jejich moc ubírala."

„Jak to víš?"

„Nejsem vyslancem Barona pro nic za nic," zapýřil se rytíř, „několik let jsem se od jedné elfky učil," pak jeho tvář potemněla smutkem, „má žena však před několika lety zemřela."

Mirawa tento dovětek přešla bez dalších komentářů, dál sledovala zářivý předmět. Teď jeho světlo přebilo moc onoho podivného zranění a překrylo i tu ošklivou houbu, či co to bylo.

Právo NástupcůWhere stories live. Discover now