Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění)Devatenáctá kapitola - Znovu cestou vpřed

První sluneční paprsky právě začínaly teprve osvětlovat všechny ty kamenné příbytky vlčího lidu wulfinů. Den teprve vstával a jistě sliboval nové dobrodružství všem, kteří se nechají vést osudem.

I pro mě zase nastávalo něco nového, pokud jsem se doposud nechávala Osudem vést, teď jsem jeho součástí, každá chyba může vést k neúspěchu, vždyť se konečně objevil - Alex, pravý nástupce na královský trůn. Prostě nebylo pochyb. Jeho Právo nástupců je více než viditelné, alespoň pro někoho jako jsem já a na jeho uplatnění...

„Bude to těžká cesta, než toho dosáhneme," oslovil mě Leonas až ve mě hrklo, věděla jsem o jeho přítomnosti, ale už jsem netušila, že na mě promluví a ten elf na mě měl nějaký zvláštní účinek, v jeho společnosti se mi lehce stávalo, že to, co jsem se naučila jako hraničářka, prostě nefungovalo tak, jak by mělo. A navíc, právě teď četl moje myšlenky! I když říkal, že to dělat nebude, i když jako elf a ještě král tuto vlastnost ovládá.

„Nečerti se, nesluší ti to," poukazoval na můj zachmuřený výraz, okamžitě jsem se snažila uzavřít moji mysl před jeho vlivem. O tom, že se mi to povedlo zase, svědčil jeho pohled a letmé zakolísání barev v jeho auře. Jestli on dokázal číst v mé mysli, jakmile jsem si nedávala pozor a neuzamkla je před vnějším vlivem, on své pocity dokázal dát najevo ve své auře a jako elf ji nikdy neskrýval, pokud to nebylo opravdu vážně nutné. Ne že by bylo příliš mnoho bytostí, co by v auře dokázali číst či ji jen alespoň trochu vnímat.

„Vážně si myslíš, že to zvládneme?" zeptala jsem se, zatímco jsem rozčesávala hřívu svému běloušovi. Věrný se ještě naposledy ládoval svojí snídani plné obilovin a sušených bylinek - dárek od Riwy, tyto bylinky by na několik měsíců mělo všechny koně ochránit před všemožnými jedy. Je totiž možné, že se na cestě potkáme i s takovými, co nám nebudou přát a otrávit koně je jedna z možností, jak se cestujících zbavit. Kord na tak divokém místě jako jsou Středové pláně. Kde se nový kůň jen těžko shání, a nejčastější příbytky obývají takoví lidé, které společnost zavrhla a to jejich vinou - zloději, nájemní vrahové a další nečestně se živící lidé.

Král jejich vlivu využíval, těžil ze strachu prostých lidí a vedlo se mu tak i jménem zlodějů vytvořit se Středových plání ještě děsivější místo. Přece jen Středové pláně byly nejrychlejší možností jak cestovat na západ k Hvozdu Mionri a baronovu Vlčímu panství a hledat tak bezpečné útočiště před královým soudem.

„Věřím," odpověděl mi Leonas, „trápí tě něco?" zaskočil mě svou otázkou, překvapeně jsem zanechala hřebelcování bělouše a otočila se k Leonasovi, stál hned za mnou, vedle své kobyly a zrovna se jí chystal nasedlat. Jelikož však Věrný tvrdošíjně vyžadoval společnost jeho klisny, stály oba koně velice blízko sebe.

Překvapeně jsem se na elfa otočila, zrovna vyhodil sedlo na kobylčin hřbet a najednou do mě Věrný drcnul hlavou, snad abych se ho zase všímala a nelelkovala s tím elfem, jenže jsem nápor koňské hlavy nečekala. Zavrávorala jsem a skončila přímo v náruči elfa. Srdce se mi rozeběhlo. Proč zrovna já mám na náruč elfského krále tolik štěstí? Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem. Jen na pár vteřin. Leonas zopakoval svoji otázku: „Trápí tě něco?"

Jen jsem zakroutila hlavou a vymanila jsem se z jeho náruče. Otočila jsem se ke svému hřebci, který po mě ještě loupl okem jako by říkal: „Nevěnuješ se mu nějak moc?" a pak si zase všímal svého žlabu.

„Možná, že je toho na mě moc, jsem jen poloviční, kterou si vybral osud, „ a...ne nesmím na to myslet, řekla jsem potichu, ale přesto dostatečně hlasitě, aby mě elfský král slyšel.

„Otoč se," promluvil Leonas a mě to překvapilo. Hleděla jsem na bílou koňskou srst, ale nedalo mi to. Poslušně jsem se otočila čelem k elfskému králi.

„Až se ti bude zdát, že je tvůj Osud příliš těžký, neváhej a přiď. Dlouhá staletí jsem se vyhýbal být králem, pak stačila tvá slova a já přijal svoje Právo. Ať chceš nebo ne, náš Osud je svázaný. Ty jsi pomohla, abych pochopil já ten svůj, já ti pomůžu s tím tvým," na chvíli se odmlčel a znova se na mě zpříma podíval. Tentokrát jsem však s hlavou a svým pohledem neuhnula, opětovala jsem pohled zářivých očí elfského krále.

„Děkuji," odpověděla jsem, zavládlo ticho. Několik vteřin, kdy bylo slyšet jen, jak koně chroupou svůj příděl ranního žrádla. Ta chvilka však byla během snad ještě kratšího okamžiku přerušená.

„Jakého koně pojedu já?" Do stáji rychlým krokem vkráčel Alex následován Wavrickem, vlčí král jeho otázku nechápal, vždyť mladík má svého koně.

„Hrách se pro budoucího krále nehodí," podíval se na mě, jako bych snad měla svého bílého hřebce, který je dostatečně reprezentační, vyměnila za jeho horského koníka. I kdyby byla cesta i jen poloviční. Věrný pro mě není jen kůň, ale i ten nejvěrnější parťák v mém osamoceném životě hraničářky, nikdy jsem se na jednom místě nezdržovala tak dlouho, abych mohla říct, že mám opravdové přátele. Znám spoustu lidí, můžu tvrdit, že i pár dobrých známých, na které je spolehnutí, ale není nikdo, komu bych věřila víc, než je můj bílý hřebec.

„Snad si nemyslíš, že ti dám svého koně?" zeptala jsem se a majetnicky si přitáhla hlavu hřebce k sobě.

„Dědic trůnu nemůže jet na obyčejném koni!" rozčiloval se Alex a podíval se na Leonase, snad v očekávání podpory jeho slov nebo snad čekal, že by mu elfský král mohl nabídnout svého koně? Od wulfinů by se žádného nedočkal, nejen díky tomu, že na něho většina vlčího lidu pohlížela s nedůvěrou, ale hlavně wulfinové nepatří mezi chovatele koní. Většinou se spoléhají na svoji vlčí rychlost a těch několik málo horských koníků, zvířat zatoulaných v horách od pastevců nebo z Osad, rozhodně nepatřili mezi dostatečně prezenční. Jediný kůň, který by snad mohl být dostatečně prezenční, přiřadila Riwa své dceři a té se mladík neopovážil odporovat či snad vyslovit žádost, že by tmavě hnědou klisnu chtěl pro sebe. I když Mirawa z přiděleného koně neměla radost.

„Raději bych se spoléhala na své vlčí já!" odsekla matce a na klisnu, jejíž vodítko připnuté ke koženému postroji jí matka podávala, tiše zavrčela. Klisna však na vlky byla zvyklá, takže jen sklopila uši a zakoulela očima, na znamení, že se nedá, ale Mirawino chování ji nevyděsilo, tak, jak se dívka snažila.

„Co se týče tvé vlčí podoby," oslovila jí její matka, „dobře si rozmysli, jak dlouho v ní strávíš, nezapomeň už nemáš svůj Pendant a bez něho..."

„Však já vím," odsekla jí dívka a s trhnutím za vodítko kobylu rozešla a společně s koněm odcházela, aby zvíře mohla připravit na cestu.

I Alex měl svého Hracha připraveného, sama Riwa mu řekla: „Tvůj kůň je dobré zvíře, i když to v něm nevidíš, vzpomeň si na událost před několika dny," připomněla mu odvahu a vytrvalost s jakou cestu Hrách snášel, je pravda, že v něm objevil jeho netušenou osobnost, ale přece jen - zavalitý horský koník není pro nástupce krále vhodný. Jak jen by vypadal na nevzhledně šedivém, malém koníkovy oproti těm překrásným plnokrevným koním, na který pojede zbytek skupiny.