Právo Nástupců

Právo Nástupců - (Znovuspuštění) dvaačtyřicátá kapitola: Jde to, stačí chtít

Nacházela jsem se ve stavu někde mezi sněním, malátnosti vědomí a bděním. Jako z velké dálky ke mě doléhaly útržky z rozhovoru.

„Vypadají jako milenci," rozplývala se nad dvojicí na lůžku Mirawa.

„Ale prosím tebe," odpovídal ji Janko.

„Vždyť se na ně podívej," stála si tvrdošíjně na svém.

„Já se nedivím, že Eya nakonec usnula, vždyť byla vzhůru dlouho do noci a to její kouzlení ji na energii rozhodně nepřidávalo," podotkl rytíř a dál se věnoval péči o koně.

„Elfská Magie je silná," přizvukovala dívka.

„A taky trochu kontaktní," neodpustil si poznámku Alex, který se zrovna vrátil s plnou náručí dřeva a bez okolků ho upustil na zem. Mirawa se na něho ještě zamračila a něco pronesla o netaktnosti, zda to bylo kvůli poznámce nebo způsobenému ruchu, věděla jen ona sama.

Dál už jsem se ve stavu spánku neudržela, i když mé tělo si odpočinek ještě žádalo. Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala víčky, spatřila jsem vedle sebe klidně spícího elfa.

Pravidelně oddechoval a nevypadalo to, že by trpěl bolestmi, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by i jeho padající dřevo probralo. Nebylo divu, jistě se stále ještě vypořádával s útokem Černého cizopasníka.

Otočila jsem hlavu a rychle si sedla, pustila jsem i elfovu dlaň. Svírala jsem ji ve spánku, abych měla kontrolu nad jeho stavem a přesto mohla nabírat sil.

Rychlým pohybem se mi zatočila hlava a trochu rozostřil pohled. Zapřela jsem se rukama o lůžko, abych zamezila přílišné ztráty rovnováhy.

„Jak je ti?" optala se mě Mirawa.

„Rozhodně mi bývalo hůře," odpověděla jsem, „děkuji za optání."

Pomalu jsem vstala a zkontrolovala Leonase. Přiložila jsem ruku na jeho čelo. Už nehřálo jako právě roztopená kamna, ale pořád se nedalo říct, že by mělo odpovídající teplotu.

„Za jak dlouho vyrazíme dál?" zeptal se Alex a přikládal do ohně.

Zmateně jsem se podívala průchodem ven, netušila jsem, jaká je denní doba. Magie si vybrala svoji daň a i já potřebovala nějaký čas na zotavení. Tušila jsem, že jsem spala déle než do rozednění a slunce už dávno započalo svoji cestu oblohou někde nad mraky, které jeho světlo tlumilo a zakrývalo. Z těžkého mračna se stále valily proudy deště.

„Je čas k obědu," přispěchala s informací Mirawa.

Kývla jsem na znamení díků a pokrčila rameny: „Netuším, kdy se Leonas probere, může to být večer, zítra nebo třeba i za několik dnů. Naštěstí je už mimo ohrožení života."

„Takže musíme čekat," konstatoval mladík a dál se vrtal v plamenech.

„Pokud shledáváš tento program příliš nudným, není problém ti něco vymyslet," odpověděla jsem mu a přešla ke svým sedlovým vakům. Cestou jsem se ještě přivítala s bílým hřebcem. Natáhl ke mně nos a tiše zaržál.

„Nic mi není," pohladila jsem ho po čele, lehce do mě drcnul čumákem a tázavě se na mě podíval, „opravdu," potvrdila jsem svá slova a pokračovala v cestě. Ze sedlových brašen jsem vytáhla svitky z kavanu. Tenhle materiál se běžně používal k zaznamenávání slov, byl levnější než pergamen a méně náročný na výrobu než papír. Jediná nevýhoda tkvěla v jeho nestálosti a krátké trvanlivosti. Využíval se tedy jen v tom případě, kdy nebylo potřeba uchování dokumentu. Přesně jako teď.

Vytáhla jsem ještě dvě dřívka s tuhou v jejich středu a podívala se na Alexe. Ten se ošil a zakroutil hlavou v nesouhlasu: „Psaní?!"

„Pro krále je důležité umět psát," trvala jsem na svém, „nejen se ohánět mečem."

„Často vítězí slova než svaly a boj," potvrdil má slova Janko a otočil se k Alexovi: „Věř mi, vím o čem mluvím, Baronovo jednání o neutralitě Vlčího hradu se odehrává většinou jen pomocí slov."

„To tak, kdyby neměl nás...," zavrčela Mirawa a vrhla na rytíře pohrdavý pohled.

„Na tom ale nic nemění, že je potřeba umět psát," snažila jsem se zažehnat blížící se pohromu v podobě přestřelky mezi dívkou a rytířem, i kdyby jen slovní. Alex se velice neochotně zvedl od ohniště a zasedl za velký kamenný převis. Stálo zde několik židlí chráněných kouzlem před zubem času a vytvářelo tak prostor pro psaní.

„Začneš s přepisem textu ze Staré historie, dávej pozor na jednotlivé dotažení písma a obsah toho, co píšeš," zadala jsem Alexovi práci.

„A až to budu mít?"

„Tak tě vyzkouším z toho, co jsi se během přepisu naučil a zadám ti další," odpověděla jsem a usmála se. Na to už Alex neřekl raději nic, jen zabručel negativní reakci a dal se poslušně do přepisu.

„To zvládneš," podpořila jsem ho v práci a šla zkontrolovat elfa. Jeho stav se nezměnil.

„Věřím, že mě slyšíš," promluvila jsem k němu, „bojuj o svůj život, počkáme na tebe," ujistila jsem ho, vyměnila jsem mu obklady a převázala ránu. Nekrvácela, ale ani nevypadalo, že by se začala léčit. Vzhledem k tomu, co ránu způsobilo, mi bylo jasné, že její uzdravení bude otázkou delšího času, ale zatím se zranění nezlepšilo ani o kousek. Ztratila své temné zabarvení, ale byla živá a mokvavá. Natáhla jsem nad ránu ruku a rozevřela ruku, zaměřila jsem svou pozornost na zranění a vyslala k němu podpůrnou léčivou Magii. Normálně by se rána začala zacelovat, ale teď se nedělo nic. Zůstávala stále stejná. Opakovala jsem svůj pokus a pak toho raději nechala.

„Neměla bys to přehánět," ozvala se za mnou Mirawa.

„Jen dělám to, co je nezbytné," odpověděla jsem.

„Můžeme tu několik dní počkat, než se rána dostatečně zacelí přirozeným způsobem, neplýtvej svými silami," stiskla mi Mirawa rameno na znamení podpory.

„Já vím, ale těch několik dnů...," povzdechla jsem si.

„Nic se nestane."

Samozřejmě, že se nic nestane. Lidé si na útlak zvykli, žijí tak už skoro dvě stě let, co na tom změní pár dní. Ránu jsem obvázala zpátky a s omluvným úsměvem se vzdálila od Mirawy. Usadila jsem se u východu z doupěte a sledovala déšť.

Mraky byly ocelově šedé, nikde ani známka toho, že by snad vítr chtěl jejich pokrývku rozfoukat, či že by snad konečně ustaly ve svém pláči. Skrápěly krajinu svými slzy. Dívala jsem se do dálky na ševelící stromy, na horizont, který se skrýval v jejich korunách.

Zavřela jsem oči a na chvíli se zasnila. Na vlnách svých vzpomínek jsem odplula daleko do minulosti.

Viděla jsem mé rozhodnutí stát se i přes nevoli hraničářkou, můj výcvik, první úkoly, zachráněné lidi, všechna ta úskalí a nebezpečí, do kterých jsem se dostala. Přesto všechno stále žiju a můj nynější úkol je ten největší, který jsem kdy měla.

Usmála jsem se do deštivě krajiny a potřásla hlavou. Vstala jsem a připojila se k ostatním, pomáhala jsem Mirawě s chystáním oběda.

Ještě dříve, než jsme se všichni usadili k jídlu, Alex vykřikl: „A mám to!" odložil dřevěnou tyčinku s tuhou a hrdě předal své snažení.

Rychle jsem přejela rukopis pohledem a přednesla několik zkušebních otázek.

„Jde to, jen chtít," podotkla jsem a pozvala ho k jídlu, „po obědě budeme pokračovat."