Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) 49. kapitola - "Kdo ti dovolil takto soudit?"

Vydechla jsem a usmála se. Jak jsem předpokládala, Alex nevyrazil na cestu dříve, než po vydatné snídani a dlouhém spánku. Neměla jsem mu to za zlé. Předchozí rána ochotně vstával těsně před rozedněním a na těch pár hodinách už nesejde.

Najednou prudce přitáhl otěže a jeho kůň ze cvalu přešel do pomalého kroku.

„Stalo se něco?"

Alex jen zavrtěl hlavou a zavětřil, Mirawa se rozesmála: „Hraješ si na psa?"

„Pst!" tišil ji mladík a dál nasával poselství větru. „Copak to necítíš?"

„A co?"

„Plyn!" odpověděla jsem místo vlčice.

„A to si říkáš vlk?!" zasmál se Alex a kývl na souhlas s mým tvrzením. „Nedaleko odsud vyvěrají na povrch šťávy země a tam...,"

„kde jsou šťávy země, tam hoduje obr a ve skále se těží Drakarium," doplnil Leonas.

„Zrovna jsem to chtěl říct!" zamračil se Alex. Leonas na obranu jen pokrčil rameny a zatvářil se omluvně. Alex nad tím však rychle mávl rukou, sesedl ze svého koně a zavelel: „Dál půjdeme pěšky."

Po vzoru elfů sundal koni uzdečku s udidlem a na hlavě koně tak zůstala jen ohlávka, povolil řemeny na sedlu, tak aby postroj nesklouzl z koňského hřbetu, ale zároveň učinil koni větší pohodlí. Pak se na nás otočil a vybídl nás k následování.

„Zůstaň tady a dohlídni na ostatní," pohladila jsem Věrného po krku. Hřebec zaržál a chystal se vyrazit za mnou, zavrtěla jsem hlavou: „Ne, ne....ty tu zůstaň," přikázala jsem koni a když jsem se ujistila, že to dostatečně pochopil, vyrazila jsem na cestu za ostatními.

„Kde se zdržuješ?" káral mě Alex. „Musíme na tebe čekat."

„Věrný mě chtěl následovat," omluvila jsem se. Bělouš tohle ještě nikdy neudělal, vždy uposlechl mého příkazu, dnes ale jakoby měl svoji jinou hlavu.

Alex přešel moji omluvu a sklonil se k zemi, tady byl už Plyn zřetelně cítit. „Něco tudy chodí...," sledoval známky pohybu v okolí, „a to něco, nebo spíš někdo, musí být opravdu velký," všiml si zpřelámaných větví a hluboké stopy v rozměklém podloží lesa.

Opravdu se nemýlil, žije tu tvor, který je opravdu velký, větší než lidé a s mnohem robustnější tělesnou konstitucí, ale obr to rozhodně není. Zůstávala jsem pozadu a sledovala, jak se Alex zhostí úkolu.

Zatím jen hrál divadlo, přehnaně reagoval na stopy viditelné i z několika metrů, snad jako kdyby objevil zrníčko zlata v hromadě písku a upozorňoval na očividné.

Ale to, co měl vidět, mu zůstalo skryté. Větve stromů byly polámané od statných končetin, země zdupaná a keře uválené, o tom nebylo pochyb. Ještě něco dalšího však čekalo na své objevení. Na listech keřů zely velké spálené dírky a kůru vyšisovala kapka nějaké tekutiny. A otisk v místě, kde strouhou protékala malá stružka vody, prozrazovala svého majitele. Kdyby to ovšem Alex věděl.

„Stát!" zavelela jsem. Všichni se zastavili, až na Alexe. Popošel ještě několik metrů, sledující svoji velmi viditelnou stopu, když se konečně zarazil. Napřímil a otočil.

„Děje se něco?" otázal se.

„Už víš, koho to tu sledujeme?"

„Obra!"

Musela jsem se držet, abych se nesmála. „A podle čeho tak soudíš?"

„Vesničané to říkali."