Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvacátá kapitola - Elfský kůň..

1K 105 5
                                    

Alex prostě musel zkusit své štěstí a to se na něho usmálo, když do stáje přišel Janko, rytíř od Vlčího hradu a uviděl tu skupinku svých spolucestovatelů. Otočila jsem se na generála a pozdravila, rytíř mi na odpověď kývnul, pak se otočil k mladíkovi.

„Pokud opravdu chceš reprezentativního koně, mohu tvého Hracha vyměnit s mým koněm, kterého jsem vyměnil za svého bojového. Snad je pro tebe dostatečně reprezentační?" otázal se Janko, já si však všimla jiskry v jeho očích, ta nabídka určitě měla nějaký háček. Usmála jsem se pro sebe, tak aby to nikdo nepostřehl. Alex chce koně vhodného králi, tak ať se jako král projeví.

Janko se ještě otočil na mě, co této nabídce říkám, kývla jsem na souhlas. Vždyť to záleželo na dohodě mezi nimi a pustila se do sedlání Věrného. Během několika dalších okamžiků jsme všichni připravení na cestu stáli před hlavním sídlem. Naši koně osedlaní a s vaky naplněnými na to dlouhé putování. K moři nám cesta zabere víc jak tři týdny. Do té doby záleží jen na Osudu, co všechno nám do cesty přinese.

Bylo tomu už hodinu cesty a po celou dobu jsem sledovala Alexe a jeho marné počínání s elfským běloušem, nebyl špatným jezdcem, dozajista si s koněm uměl poradit, tedy alespoň s koněm jako byl Hrach. Zavalitý a poněkud flegmatický valach strpěl jeho tvrdší ruku a silné pobídky, ale pro jemného koníka, kterým byla bílá klisna vyměněná s Jankem, se zdál jezdec příliš agresivní. A taky to svým chováním dávala jasně najevo.

„No tak, stůj!" přitáhl Alex otěže napojené na zdobený nánosník až koník nespokojeně pohodil hlavou, zvedl ji vzhůru a místo zastavení udělal několik klusových kroků .S Alexem to trochu houplo, ale naštěstí svoji rovnováhu neztratil. Jen se odvděčil nahnutím na levou stranu a přitažením stejné otěže, jak se snažil udržet na hřbetě. Následkem toho se klisna prudce stočila tímto směrem. „Héj!" vykřikl mladík a nebýt toho, že naprosto pustil otěže a chytil se předního výběžku sedla, ležel by na zemi. Bělka však měl konečně volnou hlavu, zafrkala a svěsila krk. Konečně se rozešla klidným krokem.

Jediné, co jsem mohla dělat, bylo sledovat onu dvojici a nechat Alexe, ať si svoje rozhodnutí náležitě užije. Však jsem ho varovala, než na klisnu vychovanou elfskými způsoby nasedl. Vzpomněla jsem si na jezdce na velké jízdárně na cvičišti ve Stínové vesnici. Elfové na svých zvířatech jezdili tak jemně. Mnozí se se svými jezdeckými partnery dorozumívali pomocí vysílaných myšlenek, takže nebylo divu, že si s koněm Alex, jakožto obyčejný člověk zvyklý na svět, kde lidé znamenají nadvládu, nedokázal najít společnou řeč.

A teď po hodinové cestě, kdy klisna stále brala ohledy na lidského tvora na svém hřbetě, i takovému zvířeti došla trpělivost a rozhodlo se dát to najevo. Už od opuštění Skalního města dávala temperamentní klisna snažící se získat volnost otěží, na kterou byla doposud zvyklá, Alexovi zabrat. Teď si s ní mladík ale přestával vědět rady.

Jakmile se Alex v sedle zase narovnal, rychle chmátl po otěžích, v myšlence, co by se stalo, kdyby kůň s nabytou volností hodlal naložit po svém a rozběhnout se pryč? Tak byl totiž vychován, neznal elfské zásady.

To už jsem to ale nevydržela: „Nech jí trochu té volnosti," zavrčela jsem na Alexe a zastavila Věrného na kraji cesty, tak aby nás mohli ostatní předjet a já se dostala na úroveň vynervovaného elfského koně. Klisna se zrovna začala bránit, rozhodně se nechtěla vzdát uvolněného krku.

„Neboj se, na koni jezdit umím, nepotřebuju rady," odsekl Alex a prudkou pobídkou se snažil klisnu rozejít. Ta zkoušela svoje štěstí další fintou - odmítáním pohybu. Jen stála a snažila se o prodloužení otěží. Vysloužila si další pobídku.

Právo NástupcůKde žijí příběhy. Začni objevovat