Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) sedmačtyřicátá kapitola - Drakarium

Den se ani nestačil pořádně rozkoukat, stejně jako Alex, když jsme vyráželi na cestu. Ulice města byla naprosto tichá, jen klapot šesti koní a pěti jezdců rušila okolní klid.

Kráčela jsem společně se dvěma koňmi vepředu. Zatímco jsem seděla na hřbetě bělouše, vraného hřebce jsem vedla na vodítku za sebou. Kůň neprotestoval a nechal se v klidu vést. Způsobila jsem s vraníkem v místním hostinci velké pozdvižení.

„To je ten kůň!" volal mladý štolba, když jsme všichni zastavili na malém dvorku hostince, stál tu chlívek s prasaty a stáj pro koně hostů.

„A ta holka!" dodal malý klučina, sedící na převrženém kbelíku a spokojeně cumlající cukrátko, „já ji viděl na náměstí, klaněla se koni a on jí za to dovolil se na něm svést."

„Kušujte oba!" okřikla je pravděpodobně žena hostinského a úslužně nám vyšla vstříc: „Co si budete přát?"

„Nocleh, pokoj a tři stání pro koně," hodila jsem po ženě stříbrnou minci.

„Tři stání? Máme volné stání pro všechny vaše koně," divila se žena.

„Stačí tři, do každého dva, oni se tak vejdou," mírnila jsem snahu ženy. Věděla jsem, že chtěla jen akorát vydělat o nějakou minci víc.

„Pokoje máte čisté?" zeptala se Mirawa.

„Ano, máme," odpověděla ji dotčeně žena a přeměřila si Vlčici v lidské podobě odměřeným pohledem.

„Běžte dovnitř, můj muž vám nějaký pokoj přiřadí a opravdu stačí jen jeden?"

Stačil, nač plýtvat penězi?

„Vidíš, kdybys radši vzala ty pytle peněz, mohli jsme...,"

„Viset na nejbližším stromě nebo ležet někde ve škarpě," usadila jsem Alexe, když protestoval nad způsobem nocování, pokoje bývaly většinou po třech, někde po čtyřech lůžkách, takže na někom vždy zbývalo spát na zemi, ale alespoň v suchu a teple. O místa jsme losovali.

Jen se na mou odpověď zašklebil a dál nic neříkal. Na večeři jsme ale nešetřili, po pečeni se jen zaprášilo a pivo měli v místním hostinci dobré a pořádně vychlazené.

„Není radno tu zůstávat příliš dlouho, už se tu o nás určitě šušká," vysvětlila jsem bručícímu mladíkovi, když jsme tak brzy opouštěli náš nocleh.

Z našeho brzkého opouštění města nebyli nadšení ani vojáci, kteří nás pouštěli branou ven. Vinou rozespání a příliš velkého sebevědomí, že v Království se přece nic nemůže stát, nás branou pustili bez velkých okolků. Okamžitě se před námi otevřeli rozlehlé louky a obrovské jezero.

„Stříbrné," ukázal Leonas na plochu vody.

„Trochu si zajedeme," omluvila jsem se a místo po cestě směřující podle ukazatele k Sídlu, i když správný směr napovídalo samo stále viditelné Sídlo, jsem se vydala dolů k jezeru. Nikdo se na nic neptal, asi tušili, že když někam jedu, je pro to vždy pádný důvod.

Tím důvodem byl černý kůň přivázaný na laně. Sledoval mě obezřetným pohledem modrých očí a od jeho hřívy odkapávala voda.

„Stát!" zvedla jsem ruku a zastavila stejně jako zbytek skupiny. Sesedla jsem z Věrného, který se okamžitě začal pást a přešla k vraníkovi. Zafrkal a natáhl ke mně čumák. Pohladila jsem ho: „Tak už jsi doma," sundala jsem jeho ohlávku. Koník naproti mně se podivil a zvedl hlavu, naklonil ji na stranu a zastříhal ušima. „Patříš sem," usmála jsem se, když hřebec zahrabal kopyty a rychle se rozeběhl k břehu jezera.