Znovu na ledě

Kde je ta holka, která...

Překračovala jsem maximální povolenou rychlost a uháněla ulicemi Bostonu. Chtěla jsem být co nejdřív co nejdál odsud. Ta rychlost mě uklidňovala. Nepatrně, ale přece jen se to počítalo. Oči se mi ale dál zalévaly slzami, až jsem přes ně téměř nic neviděla. Promnula jsem si je, ovšem nemělo to požadovaný efekt. Nic se nezměnilo. Slzy tekly nepřetržitě dál, jako nevítaní hosté, kterých se nemůžete zbavit, ať se snažíte jakkoliv, pořád sedí na vašem gauči jako přísavky.

Moje Eleanor kvílela, jak jsem z ní dostávala stále větší a větší rychlost, ale já to nevnímala. Ignorovala jsem to. Naprosto. Razila jsem si cestu ulicemi města a chtěla být odsud co nejdál.

Takže když mi zazvonil telefon, lekla jsem se, zaklela a měla chuť s ním mrsknout na podlahu auta. Místo toho jsem hovor jedním stiskem přijala a zavrčela do hansfree.

„Nechte mě všichni na pokoji!" zakřičela jsem a hovor utnula. Nepodívala jsem se ani, kdo volal, prostě jsem zařvala a hovor vypla. Fíha, byl to dost osvobozující pocit, který mnou projel, jakmile jsem si zařvala. Telefon však začal zvonit znovu. Nakrkle jsem podruhé zaklela a hovor přijala. Neřekla jsem však ani slovo. Mlčela jsem a na druhé straně se ozýval čísi dech.

„Robyn, co to mělo sakra být?" zeptal se po nekonečně dlouhé době Rambo. Slyšela jsem v jeho hlase výčitku a bodlo mě z mého chování u srdce. On za nic nemůže, vůbec za nic. A já jsem na něj takhle hnusná a vybíjím si zlost.

„Omlouvám se," zašeptala jsem mezi vzlyky, které se mi draly z hrdla. Doufala jsem, že si toho nevšimne. Marně. Musel je slyšet naprosto zřetelně, protože hned reagoval. Měl mě přečtenou.

„Robyn, proč brečíš? Co se stalo? Kde jsi?" V jeho hlase zazníval strach.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zklidnit, než jsem se odvážila promluvit.

„To bude dobré..." pronesla jsem potichu, ale můj hlas mě zradil. Na konci se mi zlomil a já až zalapala po dechu. Je to šílený pocit zjistit, že vlastně nic ve vašem životě nemusí být takové, jak se zdálo. Třeba jsem nebyla až tak dobrá hokejistka, třeba jsem si za to zranění mohla sama. Byla jsem nemehlo. Poslední možnost.

Ten kámen na prsou, jako by těžknul znovu a znovu. Dusil mě. Ničil.

„Robyn!" oslovil mě Rambo pomalu, ale dost zřetelně. „Řekni mi, co se stalo!"

Zhluboka jsem se nadechla, abych do plic nabrala požadovaný vzduch a získala trochu času. Drahocenný čas navíc jsem vítala. Věděla jsem totiž, že pokud mu to neřeknu teď, nedá mi pokoj, dokud to ze mě nevypáčí. Takže jediná možnost byla podvolit se hned na začátku a ušetřit si hodiny a hodiny pronásledování a neúnavných otázek, které mi polezou nehorázně na nervy.

„Jsem poslední možnost," vydechla jsem potichu a doufala, že mě třeba nějakým zázrakem Rambo na druhém konci telefonního hovoru neuslyší. Vydechla jsem ta slova, a cítila se, jakoby mi někdo přejížděl po těle nožem a zabodával ho čím dál tím hlouběji a hlouběji.

„Co tím myslíš? Jak jako že si poslední možnost? Sakryš Robyn, co to plácáš?" zněl zmateně a já se mu nemohla divit. Ani mně samotné nedávala tahle situace smysl. Jenže to tak bylo. Byla jsem poslední možnost.

Nevěděla jsem, jak to ve zkratce vysvětlit, a hlavně jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem toho momentálně schopná. Jediné na co jsem dokázala myslet, byla ta nespravedlnost a bolest. Chyběla mi rodina, domov, bezstarostnost malé holčičky, kdy nejtěžší rozhodnutí bylo vybrat si barvu pastelky na kreslení.

„Já...potřebuju... potřebuju obejmout Rambo," žadonila jsem. „Obejmi mě a všechno ti vysvětlím. Ale...teď prostě potřebuju obejmout... a cítit se jako doma." Slova ze mě vycházela mezi vzlyky až jsem téměř škytala.