Znovu na ledě

Naděje

Člověk se může lopotit celý svůj život za vším možným, ale osud je nebezpečný hráč. Dělá si s námi, co uzná za vhodné. Pohrává si s našimi osudy a nebere nikoho v potaz. Žádné výjimky. Žádné slitování. Co jsem asi v minulém životě musela provádět, že mě osud nyní takto trestá? Opravdu jsem byla taková mrcha, že si nezasloužím, ani ždibec klidu, štěstí a lásky?

Jenže co je to vlastně láska? Srdce bol jaký si člověk nedovede představit. Babička vždycky říkávala, že láska si nevybírá, je nestranná, trpělivá, laskavá, láska nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nedá se vydráždit, pokud tam už dříve nebyla. Láska nepočítá křivdy, nehledá svůj prospěch a vždy se raduje z maličkostí.

Pamatuji si to, jako dnes, když mi ještě jako malé holce vyprávěla tahle slova a já je nechápala. Nechápala jsem je a říkala si, že je to pitomost. Nyní už je však chápu. Alespoň myslím. Ovšem proti tomu, co jsem momentálně prožívala, byla tahle slova moc laskavá. Mě láska momentálně jen bolela.

Jenže byla to, co jsme k sobě s Wessem cítili, opravdu láska? Kéž bych na to dokázala odpovědět. Pořád dokola mi zněla v hlavě jeho slova.

Jsi tak moc krásná a vůbec si to neuvědomuješ. A já ti propadl, naprosto a bezvýhradně.

Rezonoval mi hlavou celý náš rozhovor a já pořád ještě nevěděla čemu z toho věřit. Byla jsem tak zmatená. Srdce mi plesalo. Volalo jeho jméno, jakoby on byl to jediné, na čem doopravdy záleží. Přitahovalo mě k němu neviditelným provazem, kterým jsme byli neodmyslitelně spojeni dohromady. Zato hlava... moje hlava, ta se mi smála. Že jsem naivní, jak jsem si kdy mohla myslet, že by mě Wessley Graham mohl mít rád. Že mě jenom využili a já jim skočila na lep.

Hlava mi spadla do dlaní a já se neubránila slzám. Napadal mě jen jediný způsob, jak zjistit pravdu. Jediný, dost možná nejdrastičtější způsob, ale taky jediný možný.

Popadla jsem telefon z nočního stolku a procházela kontakty. Listovala jsem seznamem, až se můj prst objevil nad jménem, které jsem měla na mysli. Jménem člověka, který tak moc ovlivnil můj život. Jménem člověka, který mi ublížil, jako nikdo jiný. Jménem člověka, který mi momentálně mohl říct pravdu. Čistou ničím neředěnou pravdu, které budu moct věřit, protože právě pravda by mi mohla nejvíc ublížit a přesně to byl cíl, kterého tato osoba vždycky chtěla dosáhnout.

Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla tlačítko volání. Telefon jsem si přiložila k uchu a naslouchala pípání ozývajícímu se z reproduktoru.

Píííííp...

Pííííp...

Píííp... píííp... píííp...

„Colinsová, prosím!" vyštěkla do telefonu a já se v tu chvíli oklepala. Když jsem znovu slyšela její hlas, bylo to jako by mi do těla někdo zabodával jehličky s jedem. Nevědomky jsem se otřásla a zhluboka se nadechla.

„Suzan..." oslovila jsem ji. Můj hlas se zadrhl, nevěděla jsem kde začít. Jak pokračovat.

„Robyn Torresová? Opravdu? Povýšená a naprosto dokonalá Robyn Torresová volá mě?" zachechtala se a já musela zavřít oči a znovu, několikrát dokola, se zhluboka nadechnout, abych nabrala nějakou koncentraci. Mluvit s ní, bylo jako můj osobní trest, a pocit, že ona je jediný člověk, který mi muže říct pravdu a já ji budu věřit, byl o to s větší hořkou příchutí.

„Suzan..." oslovila jsem ji znovu. „Musím znát pravdu."

„Pravdu?" Úplně jsem v jejím tonu hlasu slyšela smích a pobavení. Užívala si to.