Znovu na ledě

Jeden pohled

Na venkovním kluzišti panoval naprostý chaos. Všude pobíhali lidé. Jedni nosili vybavení, drzí montovali podium a stánky, jiní nosili zásoby sem a tam, další pobíhali dokola a komandovali ty, co nosili věci. Byl to totální a nepochopitelný chaos.

Zahlédla jsem Thomasův útrpný výraz v obličeji a musela se zasmát. Působil jako malé dítě, co se chystá rozplakat, protože mu zrovna spadla oblíbená zmrzlina na silnici. Stál uprostřed toho zmatku a nevěděl, co si počít.

V tu chvíli přišla řada na mě. Neměla jsem sice bůchví jaké organizační zkušenosti, ale v tomhle zmatku jsme nemohli stihnout přípravy v čas. Chtělo to organizaci a pevnou ruku. Takže, světe drž se pevně okraje stolu, na řadu přichází Robyn Torresová.

Pevným krokem jsem vyrazila k okraji kluziště, jako by mi to tu patřilo a hlasitě jsem zatleskala, abych na sebe upoutala pozornost. Všichni v tu ránu strnuli, jejich chaotické pobíhání se ve vteřině stoplo a upřeli svoji pozornost na mě. Thomasovi z tváře zmizel útrpný výraz a nahradila ho úleva. Usmál se na mě a ramena se mu uvolnila.

„Takže mládeži, máme málo času a hodně práce," pronesla jsem rázným tónem a pohledem přejela každého z přítomných, abych ještě víc upoutala jejich pozornost. Tohle byla taktika z kurzů přednášení a já ji chtěla maximálně využít. Aspoň k něčemu konečně byly ty předražené kurzy, které jsem musela absolvovat během školy. Ukázala jsem rukou na lidi po mé pravici. „Vy máte na starosti podium. Vy," ukázala jsem na další skupinku, „namontujte stánky, ať do nich můžeme nanosit zboží a občerstvení a vy," ukázala jsem na poslední, „se postarejte, aby byly k dispozici všechny potřebné zásoby."

Podívala jsem se na Thomase. „My se postaráme o zbytek."

Všichni na mě zírali, jako na zjevení, když jsem se tam tak objevila a začala vydávat příkazy.

„Na co čekáte, slyšely jste Torresku, mazejte do práce!" popohnal je Thomas, když pořád všichni zírali. Na to se každičký z nich vzpamatoval a organizovaně začali spolupracovat. Dívala jsem se na ně a s úlevou si vydechla. Sice před námi bylo mraky práce, ale hned to vypadalo nadějněji, když se spolupracovalo.

Thomas došel až ke mně a šťouchl mě do ramene.

„Šel z tebe docela strach Torresová, když si sem nakráčela a začala všechny komandovat. Připomeň mi, abych tě nikdy nenaštval."

Uchechtla jsem se a šťouchla ho do žeber.

„To bych ti rozhodně radila! A teď pojď, je tady ještě mraky práce," vyzvala jsem ho a vybrala se do provizorního zákulisí, které stihli vybudovat ještě před mým příchodem. Ihned jsme se pustili do příprav.

Práce bylo hodně a času tak málo. Lítali jsme všichni jako splašení a snažili se, aby vše bylo dokonalé. Skončili jsme až po několika hodinách, kdy jsem se naprosto vyfluslá opřela o mantinel a pořádně se nadechla. Rolbaři akorát vjížděli na led, aby ho upravili na blížící se zápas a slunce se pomalým tempem sklánělo za obzor. Vytvářelo dokonalou podívanou ve formě červánků, které se měli prohloubit právě v momentě očekávaného zahájení. Mělo to být dokonalé a já si přála, ba se i začínala modlit, aby vše klaplo jak má.

Pohledem jsem rychle zkontrolovala, zda je vše tak jak má být. Když jsem zjistila, že ano, že chybí jen poslední detaily, vybrala jsem zpět do zákulisí, abych se převlékla, do něčeho slušnějšího a reprezentativnějšího.

***

„Potřebuješ ošetřit to oko," řekl Owen, když jsme nasedli do auta a vyjeli od domu Torresových. Díval se na mě ve zpětném zrcátku a jeho obličej nepřipouštěl námitky.