Znovu na ledě

Už nikdy

Šla jsem za Rózou domem dolů. Čím jsme se blížily k zahradě, tím víc ke mně doléhala hudba, hlasy a smích lidí, kteří se tam bavili. Měl tam být skoro celý tým. A já se jim měla postavit čelem. Teď nebo nikdy, říkala jsem si. Ruce se mi začaly potit, nohy se mi podlamovaly a berle podkluzovaly. Byla jsem nervózní. Proklínala jsem Owena, za to, do čeho mě to zase uvrtal a taky sebe, že jsem se nechala ukecat a jsem tady.

Zastavila jsem se mezi dveřmi a zírala na tu krásu před sebou. Venku se rozprostíral velký stůl plný jídla. Bylo tady úplně všechno, od masa, zeleniny, ovoce, až po sladké a pečivo. Všechno tak nádherně vonělo a lákalo k snědku. Božská vůně jídla. Byla neodolatelná.

Začínalo se pomalinku stmívat, ještě bylo vidět, ale někdo pro jistotu zapnul bludičky, které osvětlovaly celou scenérii přede mnou. Vzadu někdo griloval, nevěděla jsem kdo, byl otočený zády. Všichni byly oblečení honosně, šaty, společenské kalhoty apod. Všichni se smáli a bavili. Pobíhalo tady taky hodně dětí. Zrovna si s někým hrály na honěnou. Podívala jsem se na ně pozorněji. Bylo to roztomilé. Běhali okolo mladého kluka v obleku a věšeli se mu na nohy i ruce, on s nimi utíkal dál a všichni se smáli.

„Podívejte se, koho jsem vám přivedla," zahalekala vesele Róza a v tu chvíli se ke mně všichni obrátili. Zírali na mě jako na přízrak. Někdo se tvářil obdivně, jiní udiveně, jiní se mračili a jiní usmívali. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, jak mě zkoumají, hodnotí a analyzují. Cítila jsem se nesvá.

Viděla jsem Owenův udivený obličej. Zíral na mě, ústa měl pootevřená a jeho oči těkaly po celém mém těle, od hlavy až po paty. Přihlížel si mě. Když se na mě podíval Wess, ztuhla jsem na místě. Byl to zrovna on, kdo si hrál s dětmi. Zastavil se uprostřed otočky s malou holčičkou v náručí. Na tváři měl krásný zářivý úsměv od ucha k uchu. Tak jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Vypadal spokojeně, uvolněně ... a nádherně. V tuhle chvíli byl ztělesněním mužnosti, krásy a dokonalosti. Černý oblek mu naprosto dokonale padnul, obepínal mu svaly přesně na správných místech a současně v něm působil tak nějak seriózně. Strniště na tváři ho dělalo starším a já měla nutkání doběhnout k němu a po tom strništi ho pohladit.

Když se naše oči střetly, jeho výraz okamžitě zvážněl. Úsměv mu na tváři ztuhl a následně zmizel. Nahradila ho tvrdá nekompromisní ledová tvář. Měla jsem z toho pohledu divný pocit. Mrazilo mě v zádech a úsměv na rtech mi zamrzl. Okamžitě jsem uhnula pohledem. Kdybych se na něj dívala ještě o chvíli déle, všechna odvaha, kterou jsem měla, a že jí nebylo moc, by byla v tu chvíli pryč.

To už ke mně doběhl Owen. Chytil mě okolo pasu a pomohl mi ke stolu, kde mě představil ostatním, které jsem neznala. Na všechny jsem se nervózně usmála a pozdravila je.

Jo jasně, takhle přesně se chová odvážná hokejistka. Co tady sakra dělám? Ptala jsem se sama sebe. Připadala jsem si jako vetřelec, co se přimotal na párty predátorům. Nepatřila jsem se. To jsem věděla. Kluci z týmu na mě zírali, jako bych byla duch. Nevěděli, co si myslet.

Posadila jsem se a Owen udělal to samé na místo vedle mě.

„Dáš si něco k jídlu?" zeptal se mile a usmál se na mě. Cítila jsem na sobě... na nás... pohledy ostatních.

S úsměvem jsem přikývla a to už mi Owen začal nabírat na talíř všechno možné. Nakonec vstal a donesl mi k tomu všem ještě vanilkový cupcake. Mimochodem, ten mám nejraději. Postavil ho na stůl přede mě a mrknul.

„Děkuju. Ten je můj nejoblíbenější," pronesla jsem potichu a mlsně se do něj pustila. Na tváři jsem měla úsměv. Tahle maličkost mi udělala hroznou radost.