Znovu na ledě

Rozcvička

Trenér si mě podal. Nebudu vám lhát. Nebyl nadšený z mého pozdního příchodu hned první den. A ani nebyl nadšený z mého vpádu do šatny a oponování hráčům. Jenže se s tím bude muset smířit. Jiná už nebudu a nenechám se urážet.

Takže jsem se převlékla do trenérského mundůru. Mimochodem, myslím, že ta tmavě modrá trenérská kombinéza je trestem za moje odsekávání. Připadám si v ní jako školník u nás na základce. A to je hodně špatná volba.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla v šatně a otřásla se.

„Tak fajn, Torresová, jdeme na to," pronesla jsem a vyrazila.

Stadion byl obrovský, moderní, bylo tady všechno, na co jste si jen vzpomněli. Což je hodně velká změnu oproti tomu, na co jsem byla zvyklá v Evropě. Jako malá jsem byla vůbec ráda, že jsem někde našla nějaký zamrzlý rybník a mohla na něm hrát s klukama. Doba se mění.

Všichni hráči už byli na ledě a rozcvičovali se. Tolik testosteronu pohromadě na jednom místě. To bude hodě zajímavé. Došla jsem k trenérovi a poslouchala, o čem se to baví. Zrovna rozebírali možnou sestavu pro první přátelský zápas sezóny. Jasně, byl to přátelák, ale každý, kdo se v hokeji pohybuje, vám řekne, že je sakra lepší přátelák vyhrát než prohrát.

„Torresová, běž na led a rozcvič se s ostatníma. Třeba nějaká holčičí sestava, to jim neuškodí." Pronesl trenér a já měla chuť mu jednu střelit. V každé větě bude narážka na to, že jsem holka? To opravdu nic jinýho neumí?

Protočila jsem oči a otevřela dvířka vedoucí na led. Bylo to trochu zvláštní. Položila jsem na povrch pravou nohu a musela se přidržet mantinelu. Bylo to jiné, stát na ledě po tak dlouhé době, i když jen v botách a ne ve výstroji a bruslích. Zahnala jsem myšlenky stranou a vyrazila doprostřed ledu, kde se hráči přetahovali o puky.

„Hej, hej, hej," pronesla jsem ve snaze urvat si pro sebe jejich pozornost. „Trenér chce, abychom se rozcvičili. Takže udělám nějaký cviky a ty po mě budete opakovat, abychom se protáhli všichni."

Najednou bylo ticho a všichni na mě zírali. Puky zůstaly ležet na zemi ladem.

„Tebe bych protáhl rád, ale znám na to lepší způsob." Uchechtl se kdosi. Na to se všichni začali smát a plácat si.

„Joo, to bylo dobrý, brácho!"

Obočí mi vyjelo vzhůru. Opravdu to myslí vážně? Fajn, takže jak chcete. Dala jsem si ruce v bok a nahodila naštvanej výraz.

„Tak fajn, vy bando neandrtálců!" zařvala jsem a v tu ránu byli všichni v pozoru. „Seřaďte se a dělejte konečně, co máte. Jestli má někdo nějakej problém, může se sbalit a vypadnout."

S těmi slovy jsem se otočila a začala předcvičovat sestavu na rozpohybování, kterou jsem měla nejradši. Bylo to náročné, vzhledem k mému problému, ale se zatnutými zuby jsem pokračovala, aniž bych na sobě dala cokoli znát.

Nakonec mě vysvobodil trenér. Ukončil moji rozcvičku a poslal mě za mantinely. Nedal mi žádnou práci a tak jsem tam stála a pozorovala hráče. V hlavě se mi objevily analyzační tabulky a já hned každého hodnotila. Dívala jsem se na jejich techniku, jejich pohyb, rychlost, obratnost, schopnost spolupracovat. Vše jsem pozorovala a dávala si dohromady názor na jednotlivé hráče. Byla jsem jako dešifrovací program. Nebo jsem si tak alespoň připadala.