Znovu na ledě

Zásah za zlatého bludišťáka, Wesi

Nastal čas prvního přátelského zápasu proti Tampě Bay. Tým měl štěstí, protože nemusí nikam přesouvat svoje zázemí. Zápas se odehraje v Bostonu na našem stadionu. Předtím než zápas začne, nás čeká příprava, rozbruslení a porada. Takže jsem opět opustila svůj malinkej byteček na okraji města a spěchala jsem pro kávu a pak hurá do práce.

Už nějakou chvíli jsem se prodírala davem fanoušků, kteří mířili na stadion. Nebo spíš k němu. Zápas se bude hrát až odpoledne a prozatím bylo sotva deset hodin ráno. Konečně jsem se procpala davem uječených fanynek, které do mě strkaly a házely po mě vražedné pohledy a já byla setsakramentsky ráda, že jsem svoji kávu dopravila až ke dveřím stadionu v neporušeném stavu. Došla jsem blíž, ukázala ostraze legitimaci členky týmu a okamžitě jsem byla vpuštěna dovnitř. Dveře za mnou zapadly a zůstaly zavřené.

„Uff..." vydechla jsem, když téměř veškerý hluk zůstal venku. Jen jeho malá část pronikala do útrob stadionu. Opřela jsem se o sloup a zavřela oči. Pamatuju si časy, kdy fanoušci šíleli takhle i po mně. Tehdy mi to přišlo parádní a byla jsem v sedmém nebi. Ale teď? Bože, přijde mi to šílené, dyť já jsem nemohla pořádně ani projít do práce, a to má zapas začít až za několik hodin.

„Je to síla, co?!" uchechtl se Owen. Otevřela jsem oči a uviděla ho stát ve dveřích vedoucích do zázemí pro hráče. „Tak už pojď, trenér čeká. Chystá se mít nějaký super motivující proslov." Protočil panenkami a pokynul mi hlavou ke dveřím.

Odlepila jsem se od studené stěny a vyrazila za ním. Na stadionu panoval klid. A jak říkal Owen, trenér už byl v šatně a všichni ostatní taky. Došli jsme tam a já si stoupla vedle něj. Byla jsem jeho pomocná trenérka, i když mně prakticky nedával žádnou možnost spolupracovat s hráči, já pořád doufala, že to se změní.

„Dnešní zápas s Tampou je první krok k letošnímu titulu..." začal trenér svůj proslov a můj pohled se stočil na pravo ode mě. Podívala jsem se na Wese a po těle mi při vzpomínce na středeční večer přeběhl mráz. Od té doby se na mě ale ani nepodíval, natož aby na mě promluvil. I když, vlastně na mě občas promluvil. Spíš teda křičel, odsekával nebo řval, ale připadne mi to u něj jako normální verze hovoru, takže bych to nejspíš měla počítat. Popravdě, byla jsem z jeho chování zmatená. To byl tak ožralý, že se mnou tancoval? A ještě tak, jak tancoval...

V hlavě jsme pořád slyšela jeho slova, jak mi šeptal „Co to se mnou proboha provádíš?"

„...takže tam dneska vběhněte a nakopejte těm sráčům prdel!" zakončil svůj proslov trenér a já na něj vytřeštila oči. To jako vážně? Hráči vyskočili na nohy a začali pokřikovat něco ve stylu „Bostooooon", „Bostooon jede!"

A já se neudržela a začala se smát. Normálně jsem vybuchla smíchy. Oni jsou fakt mačo, co si musí dokazovat svoji nadřazenost. Bože, ten testosteron všude okolo mě mně asi zabije.

***

„Hej, Torresová, pojď sem a dohlídni na střelbu," vyzval mě trenér. Bylo to vůbec poprvé, co po mě chtěl něco jiného než rozcvičku a uklízení věcí. Ukázala jsem nechápavě rukou na sebe. Jakože jestli to myslí vážně.

„Je tady snad jiná Terrosová?" protočil oči. „Tak pohni!" To už jsem přeskočila mantinel a rázovala si to za partou, která právě na druhém konci trénovala střelbu na bránu. Už jsem měla v hlavě plán, jak trénink trochu oživit a zlepšit. Bože, byla jsem jako chodící encyklopedie, občas jsem se sama sobě divila, kde se to ve mně bere.

K mé smůle byl mezi trénujícími útočníky i Wesley. Uchechtnul se, když jsem k nim doběhla a vyjel s pukem na bránu. Zachary, který stál v bráně, to nečekal a najednou mu do sítě za zády zaplul puk. Světlo se rozsvítilo a Wes vítězoslavně zařval. Protočila jsem panenky a Zachary na mně jen omluvně pokrčil rameny.

Pak jsem nechala hráče, aby se mi jeden po druhém několikrát předvedli. Jasně, že jsem to udělala. Protože jsem je potřebovala zanalyzovat.

Jako poslední šel Wesley, samozřejmě. Přichystal se, vystartoval a s nečekanou razancí vystřelil na bránu. Zachary je vynikající brankář, je velkou oporou týmu, ale Wes je zase vynikající střelec. Takže vystřelený puk zaplul do sítě za Zachovými zády.

Wes se ušklíbl a zajel na konec řady za ostatní.

„Wesley, prosím tě, mohl by jsi jít ještě jednou?" poprosila jsem ho. On jen pokrčil rameny a dojel na vrchol řady. Popadl další puk a už se řítil na bránu. Pečlivě jsem ho pozorovala, aby mi neunikl sebemenší pohyb. Vystřelil a puk letěl. Bylo to, jakoby se čas téměř zastavil. Viděla jsem v hlavě trajektorii dráhy a veškerou rotaci. Pak puk s žuchnutím přistál v Zacharyho lapačce.

Zach radostně vyskočil a ušklíbl se na Wese. Ten se obrátil a v obličeji měl neproniknutelný výraz masového vraha. Nevím jak, ale věděla jsem, že ho nevstřelená branka, i když tréninková, pěkně štve.

Dobelhala jsem se až k němu a rukou položenou na jeho paži ho zastavila. „Jdeš na to dobře, máš přesnou mušku a solidní rychlost. Ale pokaždé uděláš to stejné. Brankář tě potom může poměrně snadno odhalit, pokud není úplně neschopnej. Pojď, vem si puk a já ti řeknu, co udělat jinak."

Usmála jsem se na něj a kývla směrem k bráně. Wes sebou ovšem cukl a setřásl moji ruku.

„Já vím, jak mám střílet branky. Malá rádoby hokejistka mě o tom nemusí poučovat!" odsekl a už si to pelášil pryč.

„To seš tak namyšlenej, že by tvoje obří ego utrpělo újmu, kdybys konečně jednou vyslechl, co ti radím?!" oponovala jsem a udělala pár kroků jeho směrem. „A mimochodem, nejsem rádoby hokejistka. Já jsem hokejistka!"

Na to se o pár kroků vrátil a začal se smát. Teď jsme stáli jen pár desítek centimetrů od sebe a já cítila jeho pohled propalující se až do mých vnitřností.

„Tak kde máš brusle?" rýpnul si. „Proč tady trčíš věčně věků za mantinelem a nic neděláš?! Kdybys byla užitečná, tak máš aspoň na nohách brusle a ukážeš nám, co doopravdy umíš. Takhle říkám, že neumíš vůbec nic a chceš nás tady jen poučovat. Ostatní ti to možná žerou, ale já ne." Rýpl mě prstem do ramene a snažil se mě odstrčit.

Trefa do černého!

A já tam stála, zírala na něho a možná mi klesla brada až na samotný led pode mnou. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Má pravdu? Jak je mám poučovat, když si na sebe nedokážu dát brusle a vyjet na led? Jak jim mám ukázat, co mají dělat, když neví, co dovedu... co jsem dovedla...

„Copak, došli ti konečně slova, princezno?!" zasmál se.

„Vůbec nic o mně nevíš. Neznáš mě!" vyštěkla jsem na svoji obranu, i když poměrně marně.

„Tak se předveď. Vem si brusle a ukaž nám všem co v tobě je. Pak nás můžeš poučovat."

„To nejde..." zašeptala jsem.

„Nejde?!" zasmál se. „Jde, jen se bojíš! Nemáš tady co dělat. Tak mě přestaň poučovat."

Stál tam, díval se mi odhodlaným arogantním výrazem do očí a čekal... čekal, co udělám, jak zareaguju. Kdyby tak věděl, že zasáhl to nejcitlivější místo, které mohl. Přímo doprostřed terče. Zásah za zlatého bludišťáka, Wesi, pomyslela jsem si.

Pokusila jsem se o poslední vzdor a udržení si nějaké hrdosti. Vystrčila jsem hlavu víc vzhůru a otočila se k ostatním, kteří stáli za mnou a v tichosti přihlíželi naší slovní přestřelce. Stali jsme se v tu chvíli hlavní atrakcí. Zmlkli dokonce i všichni ostatní hráči a trenéři, nejen útočníci, které jsem měla na starosti.

„Končíme. Hodně štěstí při dnešním zápasu." S těmi slovy jsem překlouzala ledovou plochu k mantinelu, otevřela si ho a odkráčela pryč. Když jsem si byla jistá, že mě nemůžou vidět, rozběhla jsem se. V šatně jsem zabouchla dveře, zamkla je a sesunula se k podlaze. Hlavu jsem složila do dlaní a v tu chvíli mi z očí začaly stékat slzy.