Znovu na ledě

Neboj kotě, mám to pod kontrolou

Trénink skončil tak rychle, že jsem se ani nestačila divit. Celou dobu jsem se opírala o mantinel a s úsměvem pozorovala dění přede mnou. Po hrozně dlouhé době mě tento pohled naplňoval štěstím tak jako dřív. Jako ve chvílích, kdy jsem měla vyjet na led já sama.

Pííííísk!

Ozval se šíleně táhlý zvuk trenérovy píšťalky, až jsem si musela zakrýt uši. Drásalo mi to nervy.

„Pro dnešek konec vy bando neandrtálců!" zakřičel trenér a posunkem ruky propustil kluky z tréninku. Okamžitě se všichni rozprchli do kabiny a rychle do sprch. Předháněli se, kdo z nich bude první v šatně a ten kdo zůstane poslední, musí trenérovi pomoct s úklidem. Bylo to jako vrátit se do let na základní škole. Ale říká se, že muži dospívají později. Něco na tom nejspíš bude.

Když všichni zmizeli, trenér se rozhlížel okolo a zaklel. Všichni utekli a nikdo, ani ten poslední opozdilec, dneska nepočkal, aby mu pomohl.

Opatrně jsem otevřela branku mantinelu a zakřičela na trenéra: „Počkejte, trenére Johnsone. Já vám pomůžu!" Už jsem pokládala jednu nohu na led. Moje boty nebyly určené na kluzký povrch a tak jsem se musela pevně přidržet hrazení, abych při prvním kroku nepadla na zadek.

Otočil se ke mně a skepticky si mě prohlížel.

„Jsi si jistá, Torresová?" zeptal se a svraštil obočí k sobě.

„Jasně! Odnést pár věcí ještě zvládnu, trenére," stála jsem si za svým a už se přesouvala po ledě k němu. V nohách jsem nabrala stabilitu a po pár krocích to šlo téměř samo. Je to jako jízda na kole. To se nedá zapomenout.

Popadla jsem krabici s puky a pod druhé podpaží pobrala tolik hokejek, kolik jsem byla schopná. Vyrazila jsem za trenérem do skladu. Jako pomocná trenérka jsem tyhle práce dělávala denně, nevadilo mi to. Byla to připomínka téměř normálního života.

Ve skladu jsem odhodila věci na jejich určená místa a rozloučila se s trenérem, který mě k mému velkému údivu, sevřel v medvědím objetí a pak beze slova odešel. Zůstala jsem stát jako přimražená a zírala do míst, kde ještě před chvíli stál a odkud se rychlým krokem vypařil. Tohle bylo dost divný.

Po chvíli, kterou jsem potřebovala na vzpamatování, jsem se vydala směrem pryč ze stadionu. Trénink mě nabil energií a moje dobrá nálada přetrvávala. Vypadalo to, že dnes nehrozí nic, co by mi jí zkazilo. Nehodlala jsem to dopustit.

S dobrou náladou jsem nechala auto na parkovišti u stadionu a belhavou chůzí vyrazila do kavárny za rohem, kde dělali to nejlepší kafe na sever od Páté avenue. Venku bylo poměrně příjemně a já si užívala čerstvý vzduch a poměrně vylidněné ulice.

V kavárně jsem si objednala obří konvici klasické černé kávy a ovocný zákusek. Ten jsem prostě musela mít. Sbíhaly se mi sliny jen, co jsem ho uviděla. Posadila jsem se na zastrčené místo u okna a s kávou před sebou si vychutnávala ten výhled a klid. Nepotřebovala jsem mluvit, nepotřebovala jsem telefon a listovat sociálníma sítěma, nepotřebovala jsem, aby mě nikdo obskakoval. Potřebovala jsem jen sedět, pít kávu a být šťastná.

V klidu jsem si usrkávala kávu, když můj výhled zastínil mohutný stín. Vzhlédla jsem, jen abych se podívala do tváře vzrostlému hipsterovi, který stál na druhé straně mého malého kavárenského stolu, u kterého jsem byla usazená. Na tváři pod vousy mu pohrával úsměv. Byl pěkně oblečený. Vypadal jako takový ten typický dřevorubec z Aljašky. V ruce svíral hrnek s kávou a druhou se držel opěradla židle.

„Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se a mrkl na mě. Nechápavě jsem se rozhlédla okolo. V celé kavárně bylo jen pár lidí. Většina stolů byla volná. Nechápavě jsem zvedla obočí vzhůru a svůj pohled opět stočila k hipsterovi, který sebevědomě stál před mým malým stolkem.