Znovu na ledě

Dnes to máš na povel

Trenér se ani slovem nezmínil o mé pomoci během zápasu. Ale něco se tím dnem přece jen změnilo. Začal mě vnímat. Začal se ptát na můj názor. Víc mě zapojovat do dění. I když třeba jen minimálně. Já ten posun vnímala. Prozatím to stačilo.

Každý den, jsem přicházela dřív, abych v klidu mohla posilovat. Když všichni ostatní odešli, trénovala jsem dál. Obula jsem si brusle, vyskočila na led a bruslila, střílela, zkoušela, padala, smála se...

Nikomu jsem o tom neřekla. Ale cítila jsem, že se moje zmrzačená duše začíná krok po kroku uzdravovat. Ráno jsem vstávala s úsměvem. Večer oproti tomu padala do postele únavou. Moc nechybělo a usnula bych i v mezipatře opřená o zábradlí, kdyby mě nevyrušil rachot otevírajících se vchodových dveří.

V tomto tempu utíkal čas několik týdnů. Nebyl prostor na nic jiného. Zaměstnávala jsem se tělem i duší od rána do večera. A bylo to neskutečně znát. Znovu jsem nabrala ztracenou svalovou hmotu a pomalým tempem se dostávala na původní sílu. Ovšem koleno dostávalo zabrat. Byly chvíle, kdy mi bolestí tekly po tvářích slzy. Byly momenty, kdy jsem házela s věcma, ale taky momenty, kdy jsem se usmívala a připadala si, jako by se nic z toho špatného nestalo. Život je zvláštní. Chvíli takový, za moment zase úplně jiný. S tím jsem začínala počítat.

S Wessem jsme se už nehádali. Vlastně jsme spolu už vůbec nemluvili. Přišlo mi, že se mi snaží vyhýbat a já se mu také raději klidila z cesty. Owen byl pořád jako mladej taťka, který mě podpořil, kdy se dalo. Několikrát jsem byla znovu s pár lidmi z týmu v baru. Stihli jsme se víc poznat a dovolila bych si říct, že teď už to byli moji přátele, ne jensvěřenci v týmu.

„Torresová pohni!" zakřičel na mě trenér a vytrhl mě z mých myšlenek. Vyskočila jsem na nohy a doběhla k němu. Zrovna v ruce držel rozpis dalších zápasů a tréninků na následující týdny.

„Potřebuju, abys dneska zase trénovala střelbu a další půlku vzala za mě komplet," vychrlil na mě. „Takže si běž obout brusle a za pět minut ať si zpátky."

Počkat, COŽE? V hlavě se mi spustil poplašný signál.

„Ale trenére, já..."

„Žádný námitky!" přerušil moje chabé protesty. „Běž se obout a ať už si zpátky! Nebo chceš jet zpátky k mamince domů a plakat po nocích pod peřinou?" zeptal se, a i když jeho slova byla zákeřná, slyšela jsem v nich starostlivý tón. Použil na mě moje nejčernější obavy, aby mě popostrčil. V hlavě jsem už ale vymýšlela výmluvu, proč nemohu jít na led v bruslích. Žádná mě však nenapadala.

Proč bych vlastně nemohla? Už několik týdnů se snažím trénovat. Bruslím, cvičím, regeneruju. Takže jsem jen krátce přikývla. „Dobře, trenére," a odkráčela jsem zpátky do šatny.

Popadla jsem brusle a vydala se zpět. Když jsem se usadila na střídačce a začala si je nazouvat, najednou jsem ztuhla. Ruce se mi začali třást a nechtěli spolupracovat. Tkaničky mi proklouzly mezi prsty a spadly na podlahu.

Pomalým tempem jsem zvedla hlavu a podívala se na led. Hráči postávali a bavili se mezi sebou. Když Owen viděl, že se na něj dívám vyděšeným výrazem na obličeji, povzbudivě se na mě usmál. Zachary dělal před bránou psí kusy a Nicolas s Braidenem na něj posílali jeden puk za druhým. Byli to týmový šašci. Zato Wess se mračil.

Prudce jsem sklopila zrak zpět ke svým nohám, na kterých byly nazuté nezavázané brusle. Ztěžka jsem polkla. V hrdle se mi vytvořil knedlík o velikosti tenisového míčku a já měla pocit, že se udusím. Sváděla jsem boj sama se sebou. Se svým vnitřním já.

Mohla jsem se navenek tvářit jako drsňačka, aby si všichni mysleli, že mě nic nerozhází. Jenže tohle bylo něco jiného, než po večerech bruslit a trénovat sama v prázdné hale. Postavit se na brusle před celým týmem byl jiný level. Level, který se mi krůček po krůčku vzdaloval. Byla jsem tady, ale přesto jako bych na něj nemohla dosáhnout. Jako by mi chyběli milimetry, stačilo se jen natáhnout a byla bych tam. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem to.

„Pohni, Torresová, nemáme na to celej den," zakřičel na mě trenér. Vzhlédla jsem a jako první padl můj pohled na Wesse, který se pohrdavě ušklíbl. Pak se otočil a odjel trénovat sám. Jako bych za to vůbec nestála.

To ušklíbnutí, to pohrdání ve mně vyvolalo vlnu odhodlání. Zatnula jsem zuby, až o sebe zaskřípaly. Rukama popadla tkanice a brusle si na nohou prudce zavázala. Pak jsem vkročila na led. Moje první krůčky byly nejisté, cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale nemohla se podívat před sebe. Kdybych to udělala, všechna odvaha, kterou ve mně vyvolal Wessův odpor, by vyprchala. To jsem nemoha dovolit. Na to jsem byla moc velký paličák.