Znovu na ledě

Proč to vzdáváš?

Začalo mě hryzat svědomí. Brácha to se mnou myslí dobře. Vím to, a i když jsem tvrdohlavá jako mezek, musela jsem si to přiznat. Takže teď stojím před dveřmi stadionu a zhluboka dýchám, abych se doopravdy odhodlala natáhnout ruku, stisknout kliku, otevřít a vejít dovnitř.

Nebudu vám lhát, mám šílený nutkání sebrat se a zalézt zpátky do peřin se zmrzlinou. Jenže to už prostě nemůžu! Teď už ne, když jsem došla až sem.

Zhluboka jsem se nadechla a jednou rukou sáhla po klice od dveří. V druhé jsem dřímala berle, o které jsem se opírala. Otevřela jsem dveře a na zdravé noze poskočila jejich směrem. Za nimi jsem se znovu opřela o obě berle. Opatrně jsem procházela halou stadionu.

„Á, slečna Torreosová, vítejte zpět!" zavolal na mě vrátný. „Rád vás zase vidím, už je to dlouho."

Usmála jsem se na něj. „Dobrý den Johne, taky Vás ráda vidím," pozdravila jsem upřímně. Vstoupit na území stadionu byla věc, které jsem se po procitnutí v nemocnici hodně děsila. Teď tady stojím a žilami jakoby mi proudil nový život. Usmívám se na Johna. Bože, jak dlouho už jsem se neusmála?

„Kluci budou mít radost, že jste se vrátila. Celou dobu se o vás báli," pronesl s takovým přesvědčením, až jsem se zarazila. Podívala jsem se na něj nechápavým výrazem. „No ano, opravdu, pořád o Vás mluvili a v nemocnici vás navštěvovali, kdykoli jim to čas dovolil, jenže prý je k vám nikdy nepustili."

Poslední slova řekl smutně. Bože, co se to tady děje?

„Trenér je u sebe?" zeptala sem se místo přemýšlení nad Johnovými slovy.

Přikývl. „Ale dnes není trénink, nikdo jiný tady nebude." Oznámil mi. Na to jsem jen přikývla a šla dál. Přesně s tím jsem počítala, to byl můj záměr. Chtěla jsem se vyhnout co možná nejvíc lidem.

Došla jsem, nebo spíš se dobelhala, před trenérovu kancelář. Ztěžka jsem dýchala. Sakra, copak musí mít kancl až na druhém konci stadionu? Ruce mě pálily od rámu berlí a od kolene mi vystřelovala bolest až ke kyčlím.

Když jsem se konečně vydýchala, zaklepala jsem a vyčkávala. Okamžitě se ozvalo trenérovo protivné „Vstupte!" Tak jsem otevřela dveře a vklopýtala dovnitř. Trenér ke mně vzhlédl od papírů a široce se usmál.

„Slečna Torresová," pronesl zpěvavě, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela. „Tak se konečně můžete znovu připojit k týmu?"

Cože? Vytřeštila jsem na něj oči. To jako myslí vážně? Viděl mě vůbec? Přišla jsem o berlích, ani se sama neudržím na nohou a dojít sem mi málem přivodilo infarkt.

„Přišla jsem podepsat papíry, které jste po mě chtěli, kvůli výpovědi," pronesla jsem jen.

Teď se na mě podíval zmateně on. „A není to škoda, nevyužívat dál talent jaký máte?" zeptal se.

„Je ze mě mrzák trenére!" slova jsem cedila skrz zatnuté zuby. Stálo mě velké úsilí vyslovit je nahlas. A když jsem je teď slyšela, tíha jejich pravdy a definitivnosti mě zasáhla hluboko uvnitř mě. Srdce, již roztříštěné, se mi začalo tříštit ještě na menší kousky.

Trerén už nic neříkal, sklopil hlavu a posunul ke mně přes stůl štos papírů. Dobelhala jsem ke stolu, opřela o něj jednu berli a papíry s námahou podepsala. Když jsem se narovnala a pohlédla trenérovi do tváře, měl v ní vepsanou lítost. A přesně tenhle pohled jsem nesnášela! Kvůli tomu jsem sem nechtěla chodit, zatracený brácha!

Otočila jsem se a vyšla ze dveří. Než za mnou zapadli, ještě jsem řekla naschle. Po tvářích se mi spustily proudy slz, nešly zastavit, ať jsem se snažila sebevíc. V tuto chvíli jsem měla poslední přání. Chtěla jsem se rozloučit. Jednou pro vždy.